...Půda mužského srdce je kamenitá, každý si na ní pěstuje,co umí....a stará se o to.
Blog Lubomíra Tomika

Květen 2018



Kdyby jsi věděla.

28. května 2018 v 20:17 | Lubomír Tomik
Kdyby jsi věděla.

kdyby jsi věděla,
kdyby jsi jen věděla,
co jsem udělal
co jsem udělal hryzal Tě až na kost,
až byla ústa
plná morku.


ESEJ: Pokud žijeme v simulaci, mohl Ježíš vstát z mrtvých

25. května 2018 v 12:51 | Eduard Petiška ml.

ESEJ: Pokud žijeme v simulaci, mohl Ježíš vstát z mrtvých

30.3.2018
Hypotéza simulace říká, že svět, ve kterém žijeme, je uměle vytvořený. Pokud tomu tak je, mohou se dít zázraky.

Věda a náboženství jsou často chápány jako odlišné světy. Nemusí tomu tak ale být. Například křesťanství mělo velký podíl na rozvoji vzdělání a vědy. Vědecké poznání a křesťanské přesvědčení se proto často setkávalo a ovlivňovalo. Vědci v současnosti začínají řešit témata, která byla před ještě před pár lety doménou žánru science-fiction. Mezi ně patří např. možnost vyhynutí lidského rodu díky různým katastrofám či pokroku v oblasti umělé inteligence a hypotéza simulace. A právě tato hypotéza může poskytnout i nový úhel pohledu na koncepci Boha.

Hypotéza simulace
Počátky hypotézy simulace jsou již ve starověkých představách. čínský filozof Zhuangzi popsal argument snícího motýla. Ten říká, že pokud Zhuangzi spí a má sen, v němž je motýlem, je v něm opravdu motýlem, který si neuvědomuje, že je ve skutečnosti Zhuangzim. Pokud si ale myslí, že bdí a je Zhuangzim, může to znamenat, že je ve skutečnosti motýlem, který má sen, v němž figuruje jako Zhuangzi. Není tedy jasné, zda je náš život skutečný či pouze sen. S hypotézou fiktivního světa a alternativní reality se poté setkáváme i v díle evropských filozofů, Platónově podobenství o jeskyni, Aristotelově Metafyzice či Descartových meditacích. V průběhu dvacátého století se tento námět objevuje v populární kultuře, nejznámějším příkladem uměleckého ztvárnění je film Matrix.
Jeden z nejvlivnějších filozofů současnosti, Nick Bostrom, etabloval Argument pro Simulaci (The Simulation Argument) ve svém článku Žijete v počítačové simulaci? (Are You Living in a Computer Simulation?). V něm předkládá tři tvrzení, z nichž přinejmenším jedno je pravdivé (pokud platí simulační argument): 1) Lidský druh velmi pravděpodobně zanikne než dosáhne další fáze vývoje (,,post-lidské") 2) Žádná další civilizace v budoucnosti velice pravděpodobně nezprovozní počet simulací předcházejících období své evoluční historie 3) Zcela jistě žijeme v počítačové simulaci. Z toho plyne, že přesvědčení o tom, že je významná pravděpodobnost toho, že se dostaneme do fáze, kdy simulaci realizujeme není pravdivé, pokud nyní nežijeme v simulaci. Bostromova teze předpokládá, že v budoucnosti dojde k velkému pokroku ve výpočetní technice a naši následovníci mohou mít zájem na tom vytvořit takové simulace. V současnosti není opravdu těžké si představit, že pokud bychom tuto možnost měli, tak bychom ji využili ať již pro účely hry či vědeckého zkoumání.

Žijeme ve hře?
Hypotéza simulace se setkala s kritikou i se značným zájmem, např. v Silion Valley. Známý vizionář Elon Musk tvrdí, že šance, že žijeme v základní realitě je jedna ku miliardě. Zastánci hypotézy simulace argumentují, že technologie umožňující simulaci udělala v uplynulých desetiletích ohromný pokrok, je proto možné, že v budoucnu bude možné simulovat cokoliv. Může se proto stát i to, že po smrti procitneme jinde a pochopíme, že vše bylo jenom jako. Je tedy možné, že po smrti pochopíme, že náš život byl pouze experiment - například součást pracovního pohovoru do technologické firmy budoucnosti. Pokud žijeme v simulaci, tak nic o čem si myslíme, že je skutečné, nemusí existovat - možná ani my sami. V rámci hypotézy simulace, můžeme tedy náš svět chápat jako určitou formu hry. V tomto kontextu je zajímavá i univerzální platnost teorie her, kterou je možné použít na prakticky na cokoliv od přírodního světa, přes lidské chování po technologie.
Historik Yuval Noah Harari, autor bestselleru Homo Deus, v podcastu se Samem Harisem diskutuje o budoucnosti bez práce a smyslu lidského života. Jako jednu z možností, co by mohli lidé dělat místo práce, nabízí právě život ve virtuální realitě. Harari zmiňuje, že pokud člověk praktikuje náboženství, vlastně ve virtuální realitě žije (má "body", za to, co udělá či neudělá). V rámci hypotézy simulace může ale právě náboženství sloužit jako určitý manuál. Fyzik Frank Heil tvrdí, že pokud žijeme v simulaci, jsme simulováni i my sami a i když si uvědomíme, že jsme v simulaci, neexistuje žádná možnost, jak z ní uniknout. Spekuluje, že ten kdo simulaci vytvořil, nám mohl dát široce dostupný návod, implementovat do nás nějakou znalost, popř. simulovat Ježíše a jeho zázraky - jinými slovy ,,všechno je možné, pokud žijeme v simulovaném vesmíru." Nick Bostrom dále uvažuje, že hypotéza simulace může podpořit např. křesťanskou víru, resp. že je možné věřit, že tvůrce simulace soudí podle křesťanských kritérií. Bostrom také předpokládá, že můžeme být simulováni i my sami a naše fyzická těla a nemusíme mít žádnou možnost jak to zjistit. Pokud to přijmeme, můžeme věřit např. i Ježíši, když říká: ,,Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle."

Bůh jako průvodce
V Genesis je vylíčeno jak Bůh stvořil Svět. Popsaný proces je velice podobný vytváření počítačové hry. Ve Starém zákoně Bůh zasahuje do děje mnohokrát, činí zázraky a ukazuje cestu. V kontextu hypotézy simulace se to dá popsat tak, že ,,Tvůrce vstupuje do světa, který vytvořil". Ježíš Kristus nás poté vybízí, abychom ,,hráli hru" podle jeho pravidel. Učedníkům říká, že pokud nebudou jako děti, vůbec do království nebeského nepřijdou. Jednou z typických vlastností dětí přitom je, že si pořád hrají a celý svět je pro ně velké hřiště. Vybízí nás, abychom zanechali osvojených návyků a šli za ním. Prakticky nám říká, že vše může být jinak, než si myslíme: ,,Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej." Jeho následovníci, apoštolové a svatí v průběhu dějin, mohli svět chápat právě jako formu simulace, kterou vytvořil Bůh.
Ježíš byl počat z Panny, chodil po vodě, činil zázraky, křísil zemřelé, vstal z mrtvých a po smrti se zjevuje lidem. S těmito věcmi může mít problém i řada křesťanů. Někteří to vysvětlují jako metafory, jiní dogmaticky věří, další tápou a pochybují. Pokud žijeme v simulaci a její tvůrce zasáhl, vrhá to na tyto jevy nové světlo a vše působí docela přirozeně. Je také zvláštní, jak populární je pár slov, které Ježíš řekl. Věří v něho přes dvě miliardy lidí. Vypadá to, že Ježíšova slova rezonují, protože reagují na něco, co je v nás skryto. V jeho slovech se tak podle Matoušova evangelia realizovala předpověď proroka Izaiáše o Mesiáši: ,,Otevřu svá ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa." Věta, kterou Ježíš řekl svému věrnému apoštolovi: ,,A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou.", se ukázala jako prorocká. Katolická církev se stala i nejdéle existující organizací v dějinách světa. A pokud chápeme větu metaforicky (církev jako společenství lidí, co věří) vidíme, že tato církev je nejsilnějším náboženským směrem.
V kontextu křesťanské víry můžeme chápat život jen jako kolo ve hře. V rámci ní jsou lidé avatary o něž se přetahují síly dobra a zla. Na jednu stranu není třeba se zbytečně trápit, protože zlo nemůže vyhrát. Vše je Boží projekt a neděje se nic, co Bůh nepřipustí, slovy apoštola Pavla: ,,Když je Bůh s námi, kdo proti nám?". Na druhé straně je ale potřeba brát vše velmi vážně, protože každý má v této hře jen jeden život a v něm nejde o nic menšího než o spasení a život věčný. Také zjevování andělů nebo zázrak ve Fatimě, kdy několik desítek tisíc lidí popsalo nepřirozené pohyby slunce, je v kontextu hypotézy simulace dobře vysvětlitelné. Pokud se sv. Pavlovi, a mnoha dalším postavám v historii, zjevil Kristus, popř. další nadpřirozené osoby a jevy, či to byla pouze halucinace, je z hlediska historického dopadu vlastně jedno. Pokud to byla halucinace, je potřeba se ptát, co ji způsobilo, popř. jaká je definice halucinace a co znamená v hypotéze simulace.

Je snadné si představit, že v následujících letech se hranice mezi uměle vytvořeným a reálným světem začnou stírat. S různými aplikacemi na virtuální a rozšířenou realitu, může být těžké rozlišit, co je reálné a co není. Pokud jsme schopni skrze mobilní aplikaci vidět Pokémona na místě kde ho bez aplikace nevidíme, je možné, že díky "aplikaci ve vědomí" viděli někteří lidé něco, co ostatní neviděli. Ve světle současného vědeckého poznání, začínáme chápat, že toho, co nevíme je mnohem více, než toho, co známe. Pokud žijeme v uměle vytvořené realitě, mohou být nadpřirozené jevy normálními zásahy od jejího tvůrce. Je samozřejmě možné, že hypotéza simulace je mylná a náš svět je reálný. Ale pokud tomu tak není a vše je pouze simulace, nemusí to pro náš život mít žádné důsledky. I když možná ano - věřit v Boha jako stvořitele nebe i země dává nový smysl.


Článek vychází z textu, jenž byl publikován na České pozici.

VZPOMÍNKA: Šrutovo přerývané psaní

25. května 2018 v 12:27 | Karel Hvížďala

VZPOMÍNKA: Šrutovo přerývané psaní

25.4.2018
"Poezie je pro mě teď něčím jiným, než bývala. Ze začátku to byl způsob jakési sebeprezentace. Myslím, že to nejpravější a nejpřesnější období přišlo kolem třetí knížky, neboť to byl vskutku pokus o to, jak být naživu. Červotočivé světlo mělo pro mě velmi existenciální význam. Později, v sedmdesátých letech, už mi nešlo o to, abych zavolal do lesa, že jsem tu a že jsem básník. Už to nebylo tak silné, aby to znamenalo psát poezii rovná se žít ji, aby to byl způsob existence. Byl to pokus pojmenovat něco, co jiným způsobem pojmenovat nešlo. A musím se přiznat, že nyní je to pro mě i trochu hra." To jsou slova, která mi Pavel Šrut kdysi řekl, a jeho tvorba to jen stvrdila. Trilogie Lichožrouti, jeho nejúspěšnější a zároveň poslední knížka, byla napsána pro děti stejně jako řada předešlých knih.
Pavel Šrut
Pavel Šrut
S Pavlem Šrutem jsem se znal od roku 1959, což bylo rok po naší maturitě, a seznámil nás Jan Vodňanský na premiéře Člověka z půdy v Semaforu. Vidím ho jako dnes: Pavel nosil hlavu na stranu a jeho oči se neustále pobaveně třpytily. Měl na sobě modré pruhované šaty s vestičkou, zřejmě přešité po tatínkovi - tenkrát jsme měli do tanečních snad všichni podobné.
Pár dní nato mě pozval domů, bydlel v prvním patře v rohovém domě naproti Olšanským hřbitovům, v typickém úřednickém interiéru. Tmavší nábytek, křesla s potahy, aby se brzy neodřela, dečky, vázičky, jen tam, kde většina rodin mívala keramické figurky a parádní kávový servis, byly u Šrutů ve dvou řadách za sebou knihy. Tam mi taky Pavel Šrut ukázal svou první rukopisnou sbírku. Mám dojem, že již tehdá nesla název jeho prvotiny Noc plná křídel, která vyšla až za čtyři roky. Byla napsaná na stroji, svázaná a opatřená pérovými ilustracemi, které mi připomínaly trochu Hodinové rostliny Paula Kleea.
Napsali jsme pak spolu i s Janem Vodňanským a medikem Ivanem Kudelou, který si později otevřel praxi na Mauriciu, ovlivněni právě Semaforem, divadelní hru Bonnboniéra. Ačkoliv jsme byli pohromadě často, nikdy jsem nezažil Pavla Šruta mnohomluvného. Vždycky byl trochu tajemný a o co míň hovořil, o to víc viděl, byl básník-daktyloskop, který psal, jak sám říkal, přerývaně a pomalu: v hlavě měl želvu. Snímal otisky pomíjivým a potutelným chvílím. Za jeho výrazovým světem je vždy cítit autentická snaha a poctivost, s níž se snažil propsat k zapamatovatelným poznatkům. Právě tak vznikla asi jeho nejpůsobivější knížka Červotočivé světlo, kterou napsal ve vypůjčené chatě v roce 1968 na Zbirohu jako básnický deník pookupačních dní. Karel Šiktanc jako ředitel Mladé fronty ji stačil vydat ještě před tím, než ho vyhodili a než Pavel měl zákaz publikování. Přesto za život napsal 11 básnických sbírek, 34 dětských knížek a řadu překladů a textů k písničkám.
Zemřel 20. dubna 2018 v 78 letech. Odešel za nejbližšími kamarády, kteří ho jistě přivítali: Toníkem Brouskem a Petrem Kabešem.
(Psáno pro ČRo Plus)
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel

Fotky z minulé soboty

25. května 2018 v 11:49 | Lubomír Tomik




Lorca writes

18. května 2018 v 22:58
Lorca writes: "The duende, then, is a power, not a work. It is a struggle, not a thought. I have heard an old maestro of the guitar say, 'The duende is not in the throat; the duende climbs up inside you, from the soles of the feet.' Meaning this: it is not a question of ability, but of true, living style, of blood, of the most ancient culture, of spontaneous creation." He suggests, "everything that has black sounds in it, has duende. [i.e. emotional 'darkness'] ... This 'mysterious power which everyone senses and no philosopher explains' is, in sum, the spirit of the earth, the same duende that scorched the heart of Nietzsche, who searched in vain for its external forms on the Rialto Bridge and in the music of Bizet, without knowing that the duende he was pursuing had leaped straight from the Greek mysteries to the dancers of Cadiz or the beheaded, Dionysian scream of Silverio's siguiriya." ... "The duende's arrival always means a radical change in forms. It brings to old planes unknown feelings of freshness, with the quality of something newly created, like a miracle, and it produces an almost religious enthusiasm." ... "All arts are capable of duende, but where it finds greatest range, naturally, is in music, dance, and spoken poetry, for these arts require a living body to interpret them, being forms that are born, die, and open their contours against an exact present."[2]