...Půda mužského srdce je kamenitá, každý si na ní pěstuje,co umí....a stará se o to.
Blog Lubomíra Tomika

Květen 2017

Dopis Lorda Byrona.

31. května 2017 v 23:59
Mé srdce,
jsme od sebe tak daleko-každá další míle je tak špatná, jako by jich bylo tisíc-což je velká ,,útěcha" pro někoho ,kdo jich musí překonat šest set, než se s Vámi znovu setká. Pokud Vás to nějak potěší-jsem tak bezútěšný jako poutník s hráškem v botě- a tak chladný jako milosrdný -zdrženlivý nebo jakkoli jinak ctnostný.

Lord Byron, Listopad 1814

Áron z Hůrky: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy .Recenze knihy.

31. května 2017 v 17:30 | Toman Marek

Áron z Hůrky: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy

<:SECTION class=entry-content>
áronPokud se člověk utopí, když se s ním v ledovém moři převrhne kajak, není ještě všechno ztraceno. Jestliže má patřičný výcvik, může se i jako mrtvý vrátit zpátky. K výcviku patří vlídné chování k psům ještě za života - tím se zajistí, aby ho pustili z vody na břeh. Nebožtík nesnáší pach moči. Ženy si v moči myjí vlasy, proto je nesmějí mít před nebožtíkem rozpuštěné… kniha inuitských pověstí O Igimarasussukovi, který jedl své ženy (Argo, 2015) je plná podobných prapodivných návodů, jak se vypořádat s životními situacemi. Vyplývá z představ Inuitů - Gróňanů o světě a přináší prazvláštní historky o jejich soužití. Často se v nich vraždí o sto šest; Tarantino by zbledl závistí.
Kniha ale nepřináší jen etnografický materiál, ze kterého se tak trochu ježí chlupy po těle - jedná se o sličně vydanou publikaci s obrázkem na přebalu, který ihned přitáhne pozornost. Bytost s jakousi žlutou kápí se na něm vznáší v kajaku na moři. Obrázek má půvab naivistické ilustrace, mohla by to být dětská kresba, snový záznam nebo snad kresba vedená neumělou rukou polárníka. Všechny tyto možnosti určitým způsobem platí. Kresba, zachycující vracejícího se mrtvého (ti prý nosí na hlavě plovák) je autorským dílem Árona z Hůrky, který inuitské pověsti sepsal. A tady začíná další vzrušující příběh.
V postavě Árona z Hůrky se protíná svět přírodních národů se světem globálního křesťanství. Vyprávění by totiž nesepsal, nebýt vlivu misionářů, a to německých Moravských bratří, kteří v Grónsku působili. Áron z Hůrky (1822 - 1869) si osvojil písmo a hlavně "západní" pohled na věc. Původně ústně traktované příběhy zachytil a namaloval. V jeho vyprávění je půvabně zachycen i přechod Inuitů ke křesťanství - spočívá v poznání, že teď už se lidé nemají zabíjet. Až dosud se vraždilo jaksi bez zábran, je to ta nejjednodušší věc. Inuitské příběhy se leckdy vyznačují nepřítomností rozuzlení v západním slova smyslu. Vražda se prostě trestá jinou vraždou… Příběhy zachycené Áronem z Hůrky poskytují průhled do jiného způsobu uvažování - do světa bez "západních" mravů a kultury. Kniha s neobvykle zaoblenými rohy vychází v češtině díky dlouhodobému úsilí Zdeňka Lyčky, skandinavisty s diplomatickou i dobrodružnou zkušeností. Zdeněk Lyčka působil v Dánsku i Švédsku (jako velvyslanec a ředitel Českého centra), ale především je to člověk, který severskou krajinu a její obyvatele poznal na vlastní oči. Neváhá se pouštět do dobrodružných výprav, jako byl přechod Grónska na lyžích či plavba na kajaku z Prahy do Severního moře. Jako překladatel stál mimo jiné u vydání úspěšných Grónských pohádek s ilustracemi Martina Velíška, které dobře odpovídaly přímočaře grotesknímu, neuctivému stylu inuitských vyprávění.
Áron z Hůrky nabízí ve svých kresbách lyričtější a zároveň věcnější obrazové vyjádření. Bylo by zajisté možné klást si otázku, co v příbězích Gróňanů oslovuje českého čtenáře, kromě kouzla nepoznané exotiky? Snad nahlédnutí do faktického a mýtického světa fungujícího podle jiných pravidel? Zalíbení v absurdních historkách o soužití v extrémních přírodních podmínkách, kdy se nakonec přece jen naznačí morální východisko? Pro každý případ nezapomeňte být vlídní na psy.
Argo, 2016

Áron z Hůrky: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy

30. května 2017 v 17:15
Jací byli lidé za starých časů.
Vypráví se o jednom kajakáři,který měl stálé loviště.Když vyrazil na lov, nikdy neplul nikam jinam a nikdo ho nedoprovázel,ale na tom jediném lovišti se mu dařilo.Pokaždé se vracel domů s několika tuleni,protože byl velmi schopný lovec.
Nedaleko jeho rodiny směrem na sever bydlelo několik lidí ve velkém černém domě se třemi okny.
Lovec jednou vyrazil na moře. Pádloval ke svému lovišti ,ale zjistil, že už je tam jiný kajak.Připlul blíž a viděl,že je to někdo z příbytku severně od jeho domu.
Dopádloval k tomu muži ,ale on začal pořád dokola žvanit a lovec se od něj nemohl odtrhnout.Nakonec se mu to podařilo a vrátil se domů s obvyklým úlovkem.
,,Dneska jsem měl na lovu společníka ! Když jsem dorazil na své oblíbené loviště,byl tam už jiný kajakář.jeden z těch co bydlí severně od nás. Zítra vyrazím hodně brzy a budu tam dřív! " dušoval se.
Nazítří ráno vyrazil velmi brzy.Ale když doplul na své loviště,soused už tam byl! Lovec dopádloval až k němu a mž začal opět hovořit a hovořit.měl toho tolik na srdci,až se nakonec úplně rozednilo.
Když se soused přece jen na chvilku odmlčel,odplul lovec pryč.Pak ulovil jako obvykle několik tuleŇů a vrátil se domů.Večer prohlásil:,,je zřejmé, že takhle svého nového kajakářského společníka nepředhoním!Musí vyrážet hodně brzy ráno.Ale zítra se tam pokusím dostat včas."
Šel spát a ráno vyrazil brzy, ještě za tmy.jakmile se dostal na loviště,viděl, že druhý kajakář už tam je a proto dělal všechno jako obvykle. Při všech předchozích setkáních se jeho společník choval přátelsky a tak lovec čekal, že mu zase něco řekne,ale on se rozhovořil až později během dne.lovec si těch pár slov vyslechnul a odpádloval pryč.Dorazil domů s úlovkem a prohlásil: ,,Dneska se můj kajakářský společník choval dost zvláštně.Když jsem k němu ráno dorazil,nezačal jako obvykle hovořit.teprve později během dne tu a tam něco prohodil."
Lovec šel spát a nazítří opět vyrazil.
Když doplul na místo, muž tam už zase byl.Lovec dopádloval až k němu a počkal, zda mu něco neřekne,ale muž mlčel.Spustil,až když vyšlo slunce:,,Dnes ráno už nevstala.Předevčírem onemocněla a od té doby je jí čím dál hůř!"
nebyl ve své kůži, protože mu onemocněla žena! najednou se opět rozhovořil:,,Když sem přijedeš zítra a nenajdeš mě tu, tak věz,že se jí přitížilo, a proto nebudu na vodě.Když zítra nedorazím,přijĎ k nám na pozítří na návštěvu."
Muž zmlkl.Lovec pochopil oč jde,odplul pryč a vrátil se s úlovkem domů.
Vyspal se ,vstal a vyrazil na moře.Když doplul ke svému lovišti,nikdo tam nebyl.vrátil se domů a řekl:,,Dneska tam můj společník nebyl.S jeho ženou to musí být moc špatné.Zítra je pojedu navštívit."
Když se druhý den ráno rozednilo, vydal se na cetu.Doplul k sousedovu domu. Jakmile vstoupil dovnitř, viděl,že nikdo z mužů není na moři a všichni sedí uvnitř. Viděl také, že na dolní pryčně sedí u zadní stěny nějaký muž a upřeně hledí do země. Lovec v něm poznal svého kajakářského společníka.bylo zřejmé, že jeho žena zemřela a právě ji pochovali.
Lovec se posadil na boční lavici před vdovcovu lampu a řekl: ,,Když se stane něco zlého jako tohle a člověk o tom nemá komu říct,není to dobré.Přišel jsem za tebou, aby jsi mi o tom mohl povědět."
Sotva to dořekl,vdovec se svěšenou hlavou se zamračil a něco zlostně odsekl. nahým tělem se vrhl na hosta a začal ho tlačit směrem k východu.Ten zprvu dělal jakoby nic,protože si myslel, že je to jen přátelské gesto. Ani v nejmenším netušil,že ho vdovec chce zabít.
Vdovec zatlačil hosta ke vchodu a zabil ho,zlomil mu páteř. Host byl na místě mrtvý.Vrah se posadil zpátky na pryčnu a svěsil hlavu jako předtím.
Na boční lavici v severní části domu přebývala vdova se synem,který ještě ani zdaleka nebyl dospělý.Syn vzal zavírací nůž a pustil se do jeho broušení.brousil jej dlouho,takže nůž byl nakonec velmi ostrý.
Pak si sundal kamiky,vzal nůž do ruky a šel za vrahem. ten si ho ani nevšimnul a tak se chlapec zezadu připlížil k jeho pryčně.Vrah byl do pasu svlečený.Hoch mu zabodl nůž do holých zad a dvěma dlouhými řezy po obou stranách páteře ho rozpáral.Muž ztratil okamžitě spoustu krve, nedokázal se bránit a brzy zemřel.
Hned nato vytáhli všichni v domě nože a začali do sebe bodat.Za chvíli se povraždili.Zbyli tam jen vdova,její syn, který zabil vraha a vdovina malá schovanka.Všichni tři utekli oknem ven.
Když se odtamtud dostali pryč, nastěhovali se do nedalekého přístavku,který se stal jejich domovem.
Během přezimování nastala v přístavku tuhá zima. Moře úplně zamrzlo a chlapec přestal kvůli ledu jezdit na lov.Bojovali se zimou až nakonec spotřebovali veškeré zásoby.Vdova měla ještě pár huŇáčků a malý pytlík s jídlem.
Už se nemohli každý den dosyta najíst! Poslední dny jedli velmi málo.Takto živořili tři dny. Čtrvtý den ráno mladík zmiozel,šel se podívat na vysokou horu,která se tyčila severně od nich.večer se vrátil a začal si připravovat lovecké náčiní.Následující den ráno ho matka opět nespatřila.odpoledne se vrátil domů a po ledě za sebou něco táhl-ulovil velkou krásnou běluhu! Matka skákala radostí.Hned začali velrybu kuchat a schovanka si posteskla: ,,Brr je mi strašná zima! Kamiky mám plné velrybí krve!"
Ale matka ji nechtěla pustit domů, protože potřebovala její pomoc.Schovanka tedy pokračovala v práci.Matka si však všimla,že okolní vysoké hory se jako by začaly vršit na sebe a tak schovanku pustila.Když se dívka sehnula,aby mohla vejít do domku,praskla jí páteř a zemřela.
Mladík večer zkusil na mrtvé schovance své šamanské umění.Matka neměla nejmenší tušení,že její syn je angakok.Zhasla lampy a syn začal vyvolávat duchy.Během seance schovanku oživil.Pak tam všichni žili dál, syn si vzal svou nevlastní sestru za ženu a prý se jim až do konce života nic zlého nepřihodilo.
Zde vyprávění končí.
Tak jsem to zapsal já, Kristián.

Železniční spojení...konečná verze.

29. května 2017 v 22:40 | Lubomir Tomik
Železniční spojení Staré Město-Pardubice, problém se smrtí.
/Milanovi H./
I.
prvním krokem je temnota duše hluboká stopa v závěji mizejícího sněhu
vlak už stojí ve stanici prošel jsem nádražní halou naplněnou
chrčivým kašlem bezdomovce , oranžovými přízraky posunovačů,
stínů února v železniční zemi, filutovský hvizd výpravčího nepřichází,
včera večer jsem stál nahý před zrcadlem a
díval se na sebe jsme stejně staří,
ale Ty jsi v pondělí ráno zemřel.

utrhnul jsem si kus nehtu přidávám ho k běsnění Naglfaru
oči na přídi propichují noc před sebou šepotem starých sousedek
nad pavlačemi se nese hlas Pan je mrtev,Pan je mrtev,Pan je mrtev !
všechny semafory signalizují červenou, červenou.

vstáváš v hotelovém pokoji plném halucinací o stromech z minulé noci
procházka Telčí židovskou čtvrtí,
falešné hraní na kytaru před mikulčickým památníkem ohanbí řeky a
místnost plná lidí hledajících obchod s obuví,
vzpomínky na Tebe jsou krystalky vloček které žene vítr po planině mozku,
jsi na rychlostní silnici zapomnění, informační dálnice jsou najednou prázdné,
slova ztratila význam.



II.
nic než bílá pole slévající se do Věčnosti,
do tahů šrafující tužky kterou jsi rozkreslil pomník J.M.
dramatické příchody bez ručníků penis vržený do ostrého světla kuchyňské linky
nic víc než bílá pole s osamělým stromem uprostřed
a rozpadající se kapličkou obloženou
šunkou technologie, sýrem emocí a vejcem
postaveným na špičku ,genetická rekonstrukce Tebe
v mé mysli,
kroutící se provazy střev v mém břiše , teď , napůl cesty.


III.
stožáry vysokého napětí pohlcuje smog v saku lehkého střihu
s bílým rolákem až ke krku zapojuješ reproduktory a čteš, potutelně se usmíváš
skončíš, jdu na řadu já,
sežralo Tě to zevnitř, problém se smrtí je koridor bez návratu.
teplota těsně nad nulou, ,holubi na nástupišti v České Třebové,
ostrovy ledu a sněhu na řece, žádné překvapení se teď nekoná, už tady nejsi.

IV.
to pondělní ráno bylo slunce jen mrazivě oranžový vír na hladině nebe
který Tě vstřebal, slezl jsem z kola a fotil si ho, vyjímečný pomeranč bez perspektivy
jsme odtikávající vteřiny zapomnění ,rafinovaný cukrkandl tuhnoucí v Hirošimy omylů
jednou bude všechno skutečné,
skutečné

jako Ty, bard šeptající ve stínech, všechny své básně jsi zničil,
zůstala mi po Tobě jediná, někde na dně popraskaného hnědého koženého kufru,
spolu s pohledem z Paříže beze slov ,jen plný otisků rtěnky,někde na dně kufru spolu s -
táhlé ječení košilatých dudáků se nese nad krajinou hustého větru a krákání vran,
bitva je ztracena- ústřižkem mých kdysi dlouhých vlasů, spolu s dopisy z vojny,
kam jsi za mnou přijel, spolu s obrázky dávných krasotinek, čarodějek s voňavými škapulíři
pověšenými na ladných krčcích, kůže obohacená uranem touhy.

už jsem vystoupil, je tady zataženo, prší, jsi ve mně jako utržená příď Titaniku,
věděl by jsi na co myslím u východu z nádraží hodím hrst mincí harmonikáři, projdu Zelenou
branou postojím před domem U Jonáše to by se Ti líbilo.
cisterna z betonem nacouvává na rozblácenou stavbu hrobu
rozlévá do něj kusy klapek klavírů blány z bicích dělníkům jde pára od úst stále poprchá,
místa v letní restauraci jsou prázdná, připravena na sezonu.
a tak je to dáno,
tak je to dáno, naše životy jsou krátké úseky tratí
plné zastávek vytržených z kontextu času
ornice se dere zpod sněhu, seschlá tráva v trsech trčí až do stratosféry
podél náspů jsou kusy půdy obnaženy jako pohledy které Tě po ránu míjejí
nejraději bych si objednal ženu padající do polévky
v oddělení pro nekuřáky by jsi se mnou nemohl být
dým z Tvých oblíbených doutníků by všem vyrazil dech,rozháněl
by jsi ho rukama a smál se a říkal-Tohle se mi může stát jenom s tebou!-

V.
přibil jsem své oči k víku Tvé rakve, snažil se myslet na to, že už tam nejsi, v rakvi,
že spřádáš nějaký z úniků hodný Houdiniho z toho kusu nazdobeného dřeva
stojím přímo naproti oltáři knězi a Tvé rakvi, rakvi rakvi rakvi rakvi!
mše byla krátká když Tě nesou ven nohama napřed musím na rakev položit ruku
abych tomu všemu uvěřil
naloží ji do pohřebního vozu který se za chvíli ztratí v odpoledním provozu.
Rakev !
Rakev !
Rakev !




VI
kupé je teĎ prázdné, vlak se řítí nocí
všichni už vystoupili,
zdá se ,že to teĎ budeš muset zvládnout sám,
já musím jet dál.



Hotovo.

28. května 2017 v 3:45 | Lubomir Tomik
Hotovo,Mísa vymyšlených ryb prostříhána, znovu včera a dnes pročtena tam i zpět,po tisícáté, je hotovo.Už nebudu měnit ani řádku-já.Možná ,ale přemýšlím, žeto dám někomu na poslední korekturu.A pak se vrhnem na grafickou stránku.


Žádné trouby před Jerichem.

27. května 2017 v 21:51 | Lubomir Tomik

Žádné trouby před Jerichem.

představil si Její tvář jako vzdálené ledovcové pohoří
smaragdový masiv popírající cokoli
základní tábor založil na levé líci
nebylo už tak těžké
zaháknout se ve vzdáleném horizontu černých řas
stoupat vzhůru pod převisem spodního rtu
vrhnout se do hlubiny Tebe.

I don't want to be buried in a Pet Sematary...on Radio KLT

27. května 2017 v 18:23
"Pet Sematary"
Under the arc of a weather stain boards,
Ancient goblins, and warlords,
Come out of the ground, not making a sound,
The smell of death is all around,
And the night when the cold wind blows,
No one cares, nobody knows.

[CHORUS]
I don't want to be buried in a Pet Sematary,
I don't want to live my life again,
I don't want to be buried in a Pet Sematary,
I don't want to live my life again.

Follow Victor to the sacred place,
This ain't a dream, I can't escape,
Molars and fangs, the clicking of bones,
Spirits moaning among the tombstones,
And the night, when the moon is bright,
Someone cries, something ain't right.

The moon is full, the air is still,
All of a sudden I feel a chill,
Victor is grinning, flesh rotting away,
Skeletons dance, I curse this day,
And the night when the wolves cry out,
Listen close and you can hear me shout.