...Půda mužského srdce je kamenitá, každý si na ní pěstuje,co umí....a stará se o to.
Blog Lubomíra Tomika

Duben 2017



Protančené střevíce.

29. dubna 2017 v 8:00 | Lubomir Tomik
Botky po dvou měsících cvičení.

Znovu Nahý oběd.

29. dubna 2017 v 4:32 | Lubomír Tomik
Hledal jsem něco úplně jiného, otevřu šuple pod postelí plné pozůstatků ze starých časů a pod hromadou starých plakátů-podívejme-ohmataný výtisk Nahého oběda,ten se mnou procestoval kus světa! Dal jsem se znovu do čtení....snad po deseti,patnácti letech.Dal jsem se znovu do čtení,večer před spaním.

William Seward Burroughs: Nahý oběd

28. dubna 2017 v 18:01

William Seward Burroughs: Nahý oběd

The Naked Lunch, 1959

William Seward Burroughs se od roku 1944 na patnáct let stává těžce drogově závislým, kdy experimentoval snad se všemi možnými i nemožnými psychotropními látkami. Své zkušenosti z tohoto období líčí jednak ve své první novele Feťák (Junkie, 1953, I. necenzurované vydání 1977) a jednak v zápiscích, které si po dobu své závislosti vedl, jež byly vydány pod názvem Nahý oběd:
"Z Choroby jsem se probral ve věku čtyřiceti pěti let, klidný, tichý, duševně zdráv a celkem v pořádku až na ochablá játra a vzhled vypůjčeného těla společný všem, kteří Chorobu přežijí… Většina z nich si delirium podrobně nepamatuje. Já jsem si zřejmě dělal o něm i o chorobě podrobné zápisy. Vůbec si totiž nepamatuji, že bych někdy tyto poznámky, jež byly nyní vydány pod názvem Nahý oběd, psal. Titul navrhl Jack Kerouac. Až do mého současného uzdravení jsem vůbec nechápal, co tento název vlastně znamená. Je v něm přesně to, co vypovídají slova: NAHÝ oběd - zmrazená chvíle, kdy každý vidí, co je na konci každé vidličky.
Chorobou je míněna drogová závislost a já byl narkomanem patnáct let. Když říkám narkomanem, myslím tím závislost na tvrdých drogách (obecné označení pro opium či jeho deriváty, včetně všech syntetik od demerolu po palfium). Drogu jsem užíval v mnoha podobách: morfium, heroin, delaudid, eukodal, pantopon, diocid, diosan, opium, demerol, dolophin, palfium. Kouřil jsem ji, jedl a šňupal, píchal si ji do žíly, do svalu i pod kůži, zasunoval do konečníku. Jehla není důležitá. Ať už drogu kouříte, šňupete nebo si ji strkáte do zadku, výsledek je stále stejný: závislost. Pokud mluvím o závislosti, nemám tím na mysli kif, marihuanu, libovolné úpravy hašiše, mezkalin, Bannisteriu Caapi, LSD6, posvátné muchomůrky či jakoukoli skupinu halucigenů… Neexistuje žádný důkaz, že by užívání halucigenu vedlo k fyzické závislosti. Jejich účinek je fyziologicky protikladný účinkům tvrdých drog. Politováníhodný zmatek mezi oběma skupinami povstal kvůli horlivosti amerických a jiných oddělení pro boj s narkotiky."[1]
Knihu začal Burroughs psát v roce 1954 v Tangeru (Maroko), jež ležel v tehdejší mezinárodní zóně - odtud často používaný pojem Interzóna, kde nalezl velkou svobodu i dostatečné množství drog a mladých chlapců (Burroughsova homosexualita se prolíná celým románem). Zároveň si jej nikdo nevšímal a jeho sousedi jej nazývali "Pan Neviditelný". V roce 1957 k němu přijel Jack Kerouac pomoci román přepisovat. Rukopis se válel v všude po pokoji, na podlaze a jeho listy poletovaly i na zahradě. Musel toho však nechat, protože začal mít halucinace a záchvaty šílenství, jež mu nedávaly spát. Do stejných stavů dostával rukopis i Allena Ginsberga, kterému části románu chodily v dopisech do New Yorku. Velmi výstižně Nahý oběd Ginsberg charakterizoval ve svém Kvílení: "[Nahý oběd], který každého dožene k šílenství". Později do Tangeru přijel i Ginsberg a společnými silami dali román dohromady. Poprvé byl publikován v roce 1959 v Paříži, ve Spojených Státech byl krátce po svém vydání v roce 1966 pro údajnou obscenitu úředně zakázán. Po několika soudních procesech, ve kterých mimo jiné svědčil i Ginsberg, byl zákaz zrušen a otevřela se tak cesta k vydání dalších "problematických" románů jako byl Obratník raka Henryho Millera, Odysseus Jamese Joyce či Milenec lady Chatterleyové D. H. Lawrence. (120 dnů Sodomy Markýze de Sade mohlo být vydáno až v roce 1989.)
Nahý oběd po svém vydání samozřejmě vzbudil odmítnutí a odpor široké i literární veřejnosti, ale díky několika literátům, kteří se snažili pomocí Burroughsovy knihy zviditelnit, se jí dostalo částečného uznání a dnes je považována za Burrougsovu nejlepší knihu a za jedno z nejlepších děl 20. století vůbec.
Samotná podstata knihy ovšem není ve formě zmatených zápisků či oplzlých homosexuálních fantazií napůl šíleného narkomana, za něž byla a dosud je považována. Není ani oslavou či naopak varováním před omamných světem drog, a rovněž se nejedná o pornografii. Burroughs knihu nepsal s úmyslem šokovat, ale očistit se. Zveřejnění knihy pak mělo ve svém podtextu boj za svobodu slova i vlastního myšlení, jež se podvědomě cenzuruje tak, aby myslelo jen tak, jak to schvaluje okolní společnost či vládnoucí aparát. Ne nadarmo.
Důležitost a aktuálnost knihy, jež dále roste se zvyšující se snahou o konformitu s davem, úsilím neodlišovat se a podřídit se, prodat se i svou osobní svobodu, jen když budu vykoupen, nastiňuje Allen Ginsberg v rozhovoru ze září 1993:
"Nahý oběd je jednou z nejvýznamnějších knih tohoto století. Především je to hrozná sranda a najdeme v ní nespoutaný humor. Je to skvělá satira na mnoho moderních amerických mýtů - na reklamu, policii, diplomacii a vládu. Zároveň ale čtenáři umožňuje poznat, co je na vládě a na řádu policejního státu špatného. Stejně jako je Orwellův román 1984 esejem o politice anglického jazyka, Nahý oběd je jistým způsobem hrdinská kniha o odporu proti zpracování člověka a pronikání do jeho soukromí, které provádí stát a najatí manipulátoři jazyka a obrazů. Burroughs ve svém díle neustále nabízel čtenářům prostředky k obraně - jak s pomocí metody střihů prorazit mlhu jazyka, kterou vláda vypouští, aby lidem vypláchla hlavy. Je to příručka, jak se bránit totalitnímu brainwashingu, a když si Nahý oběd přečtete, jste v průběhu četby svým způsobem chytřejší než na začátku. Jste skeptičtější. Také metoda, jakou je kniha napsána, je velice zajímavou aplikací všech spisovatelských technik tohoto století na románovou formu, včetně koláží, montáže a střihu. Samozřejmě se také obrací k podvědomí a hodně jeho obrazů je převzato ze snů. V knize tedy hraje svou roli jak podvědomí, tak vědomí, a najdeme v ní velice hluboký rozměr lidského uvědomování. Vše je ve velice ostrých obrazech, protože Burroughs v obrazech uvažuje.
Mezi mladými v Americe je nyní velice oblíben - určitě k tomu napomohl i Cronenbergův Nahý oběd. Burroughs má ohromný vliv na moderní rockovou muziku, a zvlášť v oblasti 'střihů' ovlivňuje lidi jako jsou Sonic Youth, David Bowie, Lou Reed, a dokonce i Bob Dylan."[2]
Pro ilustraci Burroughsova kolážového stylu, použitého slovníku i častých homosexuálních námětů přikládám krátkou ukázku:

HASSANOVA KRAVÁLNA

Pozlátko a rudý plyš. Rokokový bar, v pozadí růžová mušle. Vzduch je přesycený odporně sladkou substancí připomínající zkažený med. Muži a ženy ve večerních šatech srkají alabastrovými brčky namíchané koktejly. Na barové stoličce, potažené růžovým hedvábím, sedí nahý Hlavoun z Blízkého východu. Dlouhým černým jazykem vylizuje z křišťálového poháru teplý med. Jeho genitálie mají dokonalé tvary - obřezaný úd, černé blyštivé ochlupení. Rty má tenké a modrofialové, jako hubičku penisu, oči prázdné hmyzím chladem. Hlavouni nemají játra a živí se výlučně sladkostmi. Hlavoun postrkuje štíhlého světlovlasého mladíka k divanu a zručně ho svléká.
"Stoupni si a otoč se," nařizuje mu telepatickými piktogramy. Pruhem rudého hedvábí svazuje chlapci ruce za zády. "Dneska večer to sjedeme až do konce."
"Ne, ne!" ječí chlapec. "Ano. Ano."
Ocasy ejakulují v tichém "ano". Hlavoun roztáhne hedvábný závěs a odkrývá šibenici z teakového dřeva před nasvícenou stěnou z rudého křemene. Šibenice stojí na stupínku z aztéckých mozaik
Hoch se s dlouhým "ÁÁÁÁÁÁÁCH" hroutí na kolena, sere a chčije hrůzou. Mezi stehny cítí teplé sračky. Rty i hrdlo mu zalévá mohutná vlna horké krve. Jeho tělo se smršťuje do fetální polohy a do tváře mu stříká horké semeno. Hlavoun nabírá z alabastrové mísy teplou parfémovanou vodu a vážně a zadumaně omývá chlapcovu zadnici i ocas a pak ho osušuje hebkým modrým ručníkem. Chlapcovým tělem probíhá hladivý závan tepla a ježí se mu vlasy. Hlavoun chytá chlapce pod prsy a zvedá ho na nohy. Drží hocha za oba svázané lokty, postrkuje ho po schůdcích a pak pod oprátku. Stojí před ním a oběma rukama drží oprátku.
Hoch hledí do Hlavounových očí, prázdných jako obsidiánová zrcadla, jako tůně černé krve, jako - násypky ve stěnách toalety, do očí spějících k Poslední erekci.
Starý popelář, tvář jemnou a žlutou jako čínská slonovina, vytrubuje na svou promáčklou mosaznou trubku Zhoubu a mor a budí španělského pasáka, kterému stojí. Kurva se potácí ven, do prachu, sraček a chumlu mrtvých koťat, vleče žoky potracených plodů, potrhaných kondomů, zakrvácených vložek a sraček zabalených do ostře barevných komiksů.
Rozlehlý nehybný přístav s měňavou vodou. Na zakouřeném obzoru plane opuštěná naftová studna. Zápach ropy a výkalů. Černou vodou plují nemocní žraloci s absťákem, z hnijících jater se jim valí oblaka síry, a naprosto ignorují zkrvaveného padlého Ikara. Nahý Mr. Amerika, rozpálený láskou k vlastnímu tělu, vykřikuje: "Moje prdel přivede do rozpaků celý Louvre! Prdím ambrózii a seru hovna z ryzího zlata! Z ptáka mi v ranním slunci tryskají heboučké diamanty!" Řítí se z osleplého majáku, libá se a honí si před černým zrcadlem ocas, plachtí šikmo dolů, s tajemnými kondomy a mozaikou tisíců i novin, potopeným městem z červených cihel, aby nakonec přistál v černém blátě mezi plechovkami a lahvemi od piva, gangstery zalitými do betonu a nesmyslnými pistolemi rozklepanými na placku, aby tak unikly kontrole krátkých palných zbraní prováděné chtivými balistickými experty. Čeká na pomalý striptýz eroze s fosilními pohlavními orgány.
Hlavoun přetahuje chlapci oprátku přes hlavu a mazlivě mu za levým uchem utahuje uzel. Hochův pyj je smrštěný, koule ztvrdlé. Hledí přímo před sebe a zhluboka oddechuje. Hlavoun se krade kolem hocha, oštipuje ho a mazlí se s jeho genitáliemi v hieroglyfech frašky. Přesunuje se v sérii nárazů za hocha a vráží mu svůj ocas do zadku. Stojí a pohybuje se s kývavým kroužením.
Hosté dělají jeden na druhého psst, šťouchají do sebe a hihňají se. Hlavoun náhle vystrkuje chlapce, osvobozeného od jeho ocasu, vpřed, do volného prostoru. S dlaněmi na jeho kyčelních kostech chlapce vyrovnává, natahuje stylizované hieroglyfické paže a láme mu vaz. Chlapcovým tělem probíhá chvění. Jeho přirození se zvedá ve třech velkých vzkypěních, které mu nadnáší pánev, a okamžitě ejakuluje.
Před očima mu explodují zelené záblesky. Sladká bolest zubů se řítí jako střela krkem a páteří do slabin a smrštuje tělo v křečích rozkoše. Celé tělo se valí ocasem ven. Vymrštěno konečnou křečí letí jeho sperma přes rudou stěnu jako povětroň.
S hebkým dráždivým sáním klesá bludištěm šestákových podloubí a sprostých obrázků.
Ze zadku mu tryskají sračky. Prdy otřásají jeho štíhlým tělem. Za velkou řekou vybuchují v zelených trsech ohňostroje a rakety. Slyší slabé pufání motorového člunu v přítmí džungle... Pod tichými křídly komárů Anopheles.
Hlavoun si opět navléká chlapcovo tělo na ocas. Hoch se svíjí, nabodený jako harpunovaná ryba. Hlavoun se pohybuje na chlapcových zádech a tělo se mu smrštuje v plynulých vlnách. Chlapci vytéká z polootevřených, sladkých a ve smrti vzpurných úst krev a stéká mu po bradě. Hlavoun klesá s pozvolným, ukojeným žuchnutím.
Místnost s modrými stěnami, bez oken. Dveře zakrývá špinavý růžový závěs. Po stěně se plazí červené štěnice a hromadí se v rozích. Uprostřed pokoje brnká nahý hoch na dvoustrunnou loutnu údem a sleduje arabesky na podlaze. Další chlapec leží na zádech, kouří hašiš a kouř vyfukuje na svůj ztopořený ocas. Hrají na posteli s tarokovými kartami o to, kdo bude koho šoustat. Švindl. Rvačka. Kouli se po podlaze, určí a prskají jako mladá zvířata. Poražený sedí na podlaze, bradu na kolenou a olizuje si zlomený zub. Vítěz se otočil na lůžku a předstírá spánek. Kdykoliv se k němu druhý chlapec přiblíží, kope po něm nohama a brání se. Ali ho chytá za holeň, strká si jeho kotník do podpaží a rukou mu obepíná lýtko. Chlapec hledí znepokojeně a vážně Alimu do tváře. Druhý kotník spoután. Ali překuluje chlapce na ramena. Chlapcův ocas se mu tyčí nad pupkem, volně se nadnáší a chvěje. Ali si pokládá jeho ruce za hlavu. Plive si na ocas. Když ho zasune, druhý hoch zhluboka zasténá. Ústa, potřísněná krví, se společně šklebí. Ostrý zatuchlý pach penetrovaného konečníku. Nimun zajíždí dovnitř jako klín a vymítá z druhého ocasu semeno, které vystřikuje v dlouhých žhavých dávkách. (Autor si všiml, že arabské ocasy bývají většinou široké a mají tvar klínu.)
Satyr a nahý řecký mladík, oba s akvalungy, vykreslují v obří váze z průhledného alabastru balet pronásledování. Satyr chytá chlapce zepředu a točí s ním dokola. Pohybují se trhavě jako ryby. Hoch vypouští z úst stříbrný proud bublinek. Bílé sperma tryská do zelené vody a líně se vznáší kolem proplétajících se těl.
Černoch něžně zvedá nádherného čínského chlapce do hamaky. Dává si jeho nohy za hlavu a sedá si. Zasouvá ocas do chlapcovy štíhlé a pevné zadnice. Houpe něžně hamakou sem a tam. Hoch ječí, podivně vysoké kvílení nesnesitelné rozkoše.
Javánský tanečník ve zdobeném otáčivém křesle teakového dřeva, zasazeném do lůžka z vápencových zadnic, si s rituálními pohyby stahuje na ocas amerického chlapce - rusé vlasy, jasně zelené oči. Hoch sedí, nabodnut, a hledí na tanečníka, jenž se vrhá v kruhových otočkách kupředu a zanechává po sobě na sedadle něco tekutého. "Jééééééé!" vřeští chlapec a jeho sperma stříká tanečníkovi na hubenou hruď. Jeden cákanec zasáhl koutek tanečníkových úst. Chlapec mu ho otírá prstem a směje se: "Vole, teda tomu říkám vejcuc!"
Dvě arabské ženy se zvířecími rysy stáhly malému francouzskému chlapci trenýrky. Šoustají ho rudými gumovými ocasy. Hoch vrčí, hryže, kope a kroutí se v snách, zatímco se jeho ocas zdvihá a ejakuluje.
Hassanova tvář otéká, naběhlá krví. Rty mu fialoví. Svléká si oblek z bankovek a vrhá se do otevřeného sejfu, který se bezhlučně zavírá.
"Tady je Síň svobody, lidičky!" ječí s falešným texaským přízvukem. Má desetigalonový klobouk a kovbojské boty, tančí Jig Rozpouštěčů a končí groteskním kankánem na melodii "She Started a Heat Wave".
"Nechte to bejt! A odteďka není žádná díra zakázaná!!!"
Páry, zapřažené do barokních postrojů s umělými křídly, kopulují ve vzduchu a vřískají jako straky. Artisté na visutých hrazdách stříkají do prostoru jediným jistým vzájemným dotekem. Provazochodci kouří obratně jeden druhého, balancují riskantně na žerdích a židlích nakloněných nad prázdnem. Teplý vítr přináší z mlžných hloubek vůni řeky a džungle.
Chlapci se po stovkách propadají střechou, mrskají sebou na koncích lan a kopou okolo sebe. Hoši visí v různých úrovních, někteří těsně pod stropem, jiní ani ne deset centimetrů nad podlahou. Nádherní chlapci z Bali a Malajsie, mexičtí Indiáni s nelítostnými a nevinnými tvářemi a s jasně rudými dásněmi. Černoši (pozlacené prsty, nehty a ochlupení), Japonci, hladcí a bíli jako porcelán, benátští mladíci s vlasy jako od Tiziana, Američané s blonďatými nebo černými kudrnami, které jim padají do čela (hosté jim je něžně odhrnují zpátky), podmračení blonďatí Poláci se zvířecíma hnědýma očima, arabští a španělští chlapci z ulice, rakouští hoši, růžoví a jemní, s nepatrným stínem světlého ochlupení, jízliví němečtí výrostci s jasně modrýma očima křičí "Heil Hitler!", když se pod nimi otvírají padací dveře. Sollubové serou a kňučí.
Mr. Prachy Vulgáro žvýká nechutně a oplzle havana, rozvalený na floridské pláži a obklopený samolibě se šklebícími blond'áčky, které všechny zneužívá:
"Tenhle maník má teda Lataha, co si ho dovez z Indočíny. Počítá totiž, že Lataha oběsí a pošle svejm přátelům televizní šot k Vánocum. Tak si teda pořídí dva špagáty - jeden pofírovanej tak, aby se vytáhnul, a ten druhej teda jako ten pravej. Ale ten Latah s nim byl na kordy, a tak se teda oblíknul jako Mikuláš a pořádně s nim zatočil. Začalo svítat. Ten chlapík si navlík jeden špagát, a Latah, jak už to Latahové dělaj, si teda navlík ten druhej. A když se propadlo otevřelo, chlapík se oběsil doopravdy a Latah tam zvostal se švindl vytahovací gumovou mašlí. No, a ten Latah pak napodobil každý jeho škubnutí a křeč. Vytek třikrát.
Pěkně mazanej mladej Latah, prostě si dal majzla. Nechám ho asi makat v jedný svý fabrice jako expedienta."
Aztéčtí kněží svlékají z Nahého mladíka roucho z modrého peří. Přehýbají ho zády přes vápencový oltář, přes hlavu mu nasazují křišťálovou lebku a obě hemisféry upevňují vpředu i vzadu křišťálovými šrouby. Přes lebku se valí vodopád a láme hochovi vaz. Ejakuluje v duze proti vycházejícímu slunci.
Vzduch vyplňuje ostré bílkovinné aroma semene. Hosté přejíždějí rukama po škubajících se chlapcích, kouří jim ocasy a věší se jim na záda jako vampýři.
Nazí ochránci přináší železné plíce, plné paralyzovaných mladíků.
Slepí hoši tápou z obrovských koláčů, zchátrali a zdegenerovaní schizofrenici se vymršťují z gumové kundy, z černé tůně vstávají chlapci se strašlivou kožní chorobou (líné ryby oťukávají žlutá lejna na hladině).
Muž s bílou vázankou ve frakové košili, až na černé podvazky od pasu dolů nahý, hovoří uhlazeným tónem se Včelí královnou. (Včelí královny jsou staré ženy, které se obklopují teplouši, aby tak vytvořily "roj". Je to poněkud podivný mexický zvyk.)
"Ale kde je to sousoší?" Mluví pouze jedna strana obličeje, druhou zmítá Mučení milionů zrcadel. Divoce masturbuje. Včelí královna o ničem neví a pokračuje v rozhovoru.
Pohovky, křesla i celá podlaha se začínají chvět a vytřásají hosty, až se z nich stávají rozmazaní šedí duchové, ječící v agonii ocasů.
Dva chlapci si honí pod železničním mostem ocasy. Vlak prochvívá jejich těly, ejakuluje je a mizí se vzdáleným hvizdem. Žáby kvákají. Chlapci si smývají semeno z hubených hnědých pupků.
Kupé: Dva mladí feťáci s absťákem na cestě do Lexingtonu ze sebe rvou kalhoty v křečích chtíče. Jeden z nich si potírá ocas mýdlem a vráží ho druhému do zadku jako vývrtku. "Jéééééééééžiš!" Oba okamžitě ejakulují a vstávají. Oddalují se od sebe a natahují si kalhoty.
"Starej doktůrek v Marshallu píše tinkturu a olivový olej."
"Hemeráky přestárlý matky, má je celý obnažený, krvácí a vříská po syrový Černý sračce, teda jako Černým haši... Doktore, ksakru, představte si, že by to byla vaše máma, olepená špitálskejma vyluhovadlama, a odporně by celá všade smrděla... Tak mámo, kdy už se ti ksakru ta pánev rozloží, už se mi teda parádně ekluješ."
"Tak už dost, napište mu ten recept."
Vlak se dál prodírá neony ozářenou mlhavou červnovou nocí.
Obrázky mužů a žen, chlapců a dívek, zvířat, ryb i ptáků, kopulační rytmus světa proplouvá místností, ohromný modrý příliv života. Vibrující bezhlasý bzukot hlubokého pralesa - náhlé ticho měst, když feták natahuje ruku po droze. Chvíle znehybnění a zázraku. Dokonce i těm, co dojíždějí z předměstí se vzrušením ucpou cholesterolové spoje, hučí a touží po styku.
Hassan vříská: "To je tvoje dí1o, A. J.! Zkazil jsi mi celý večírek!"
A. J. na něj hledí, tvář nepřístupnou jako vápenec: "Jdi do prdele, ty rozpouštěcí hnědá tlamo."
Horda chtíčem šílených Američanek vniká dovnitř. Mokvající kundy, z farmy i z výletního ranče pro kovbojíčky, z bordelu, z fabriky, z venkovského klubu, z kůlny i předměstí, z motelu, jachty a koktejlového baru, ze sebe svlékají jezdecké obleky, lyžařské kombinézy, večerní šaty, džíny, odpolední šaty, šaty z kartounu, plavky a kimona. Ječí a řvou, vyjí a sápou se na hosty jako hárající čubky posedlé vzteklinou. Zahryzávají se do oběšených chlapců a ječí: "Ty buzíku jeden! Ty bastarde! Mrdej mě! Mrdej mě! Mrdej mě!" Hosté se dávají s jekotem na útěk, kličkují mezi oběšenými hochy a převrhují železné plíce.
A. J.: "Přivolejte mé Švýcary, proklatě! Ochraňte mě před těma čubkama!"
Mr. Hyslop, sekretář A. J., vzhlíží od svého komiksu: "Švýcaři se už přece rozpustili." (Rozpouštění znamená v tomto případě štěpení bílkovin a rozložení na kapalinu, jež je pak absorbována jinou protoplazmickou bytostí. Hassan, nechvalně známý rozpouštěč, z toho měl v tomto případě zřejmě profit.)
A. J.: "Ulejvácký hulibrkové! Co si má člověk bez Švýcarů počít? Vážení pánové, stojíme zády ke zdi. V sázce jsou naše vlastní ocasy. Stůjte při mě, ať nemohou vtrhnout na palubu, Mr. Hyslop, a rozdejte mužům palné zbraně."
J. tasí námořnickou šavli a začíná dekapitovat americká děvčata. Bujaře si přitom zpívá:
Patnáct mužů na hrudi mrtvýho
Johoho a láhev rumu
Chlastaj a dábel se už postaral o zbytek
Johoho a láhev rumu
Mr. Hyslop, otráveně a rezignovaně: "Ach, božíčku! Už v tom zase jede." Mává apaticky pirátskou vlajkou.
A. J., obkličen, bojuje proti zdrcující přesile. Zaklání hlavu a vydává ze sebe prasečí kvik. Do místnosti se okamžitě vhrne tisíc rujných Eskymáků, chrochtají a řičí, opuchlé tváře, žhavé rudé oči, fialové rty, a vrhají se na Američanky.
(Eskymáci mají rujné období, v němž se kmeny během krátkého léta setkávají a oddávají se orgiím. Obličeje jim přitom otečou a rty zfialoví.)
Tatík s doutníkem půl metru dlouhým proráží hlavou zeď: "Co to tady proboha máte za zvěřinec?"
Hassan lomí rukama: "Bordel! Hnusnej bordel a mrdník! Při Alláhovi, něco tak strašně nechutnýho sem ještě nikdá neviděl!"
Prudce se obrací na A. J., který sedí na lodním kufru, na rameni papouška, přes jedno oko pásku a nasává z korbele rum. Velkým mosazným dalekohledem bedlivě pozoruje obzor.
Hassan: "Ty mizerná faktualistická děvko! Zmiz a do mé kraválny už mi nikdy ani nepáchni!"[3]

Použitá literatura:

  1. William Seward Burroughs, Nahý oběd, Maťa: Praha, 2003.

Ernst Jandl

28. dubna 2017 v 17:32

Ernst Jandl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ernst Jandl
Ernst Jandl (1998)
Ernst Jandl (1998)
Narození1. srpna 1925
Vídeň
Úmrtí9. června 2000 (ve věku 74 let)
Vídeň
Povoláníbásník, spisovatel a dramatik
Alma materVídeňská univerzita
Žánrpoezie
Významná dílalichtung (báseň)
bibliothek (báseň)
OceněníMülheimská cena za drama (1980)
Cena manuskripte (1982)
Cena Antona Wildganse (1982)
Velká rakouská státní cena za literaturu (1984)
Cena Georga Büchnera (1984)
… více na Wikidatech
Partner(ka)Friederike Mayröcker
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ernst Jandl (1. srpna 1925, Vídeň - 9. června 2000, Vídeň) byl rakouský básník, dramatik a spisovatel. Je známý mimo jiné díky svým zvláštním humoristickým slovním hříčkám v oblasti experimentální lyriky a díky tvorbě neologismů.




Ernst Jandl vystudoval gymnázium (1943) a poté narukoval do armády, koncem roku 1944 se stal americkým válečným zajatcem (vězněn v Anglii). Po svém propuštění (1946) se vrátil do Rakouska, kde vystudoval germanistiku a anglistiku ve Vídni (Promoval 1950). Krátce před promocí složil zkoušku pro učitele (1949). Od roku 1950 pracoval jako učitel na několika gymnáziích. Zajímavostí je, že krátce působil i na Schule für Dichtung (Škola pro básnictví) ve Vídni. Poté ještě působil jako pedagog v Anglii.
Roku 1953 se spřátelil se svou pozdější družkou Friederike Mayröcker, která se výrazně podílela na větší části jeho díla. Zhruba v tomto období začal úzce spolupracovat s tzv. vídeňskou skupinou, tato spolupráce mu přinesla mnoho kontaktů na umělecký svět a i díky ní později pracoval na mnoha místech (Německo, USA, …)
Roku 1973 se stal spoluzakladatelem Grazer Autorenversammlung, a od roku 1975 byl jeho viceprezidentem. Roku 1983 se stal prezidentem této organizace a byl jím až do roku 1987.
Od roku 1981 byl členem Německé akademie pro jazyk a poezii v Darmstadtu.
E. Jandl a F. Mayröckerová (1974)
Jandl se proslavil svými slovními hříčkami, je považován za jednoho z předních zástupců německy psané experimentální lyriky. V Rakousku mu byla často vyčítána jeho silná vazba na německou literaturu.
Navíc jeho umění nespočívá pouze v tvorbě, ale také v přednesu básní. Natočil značné množství desek obsahujících jeho slovní a zvukové experimenty, které jsou často doprovázeny zpěvem a jazzem.
K Jandlovým nejznámějším básním patří sbírka básní Laut und Luise, Schtzngrmm, Ottos mops (k této básni mu byl vzorem jeho pes, vypráví zde příběh o páníčkovi, paničce a psíčkovi, kde se zachází pouze s vokálem O) Kneiernzuck a Lichtung.
Většina Jandlových děl působí jen při ústním přednesu, neboť sám Jandl kladl důraz na to, aby byly přednášeny. Pod vlivem konkrétní poezie a dadaismu se Jandl zabýval experimentálním básnictvím. Jeho první básnické pokusy byly uveřejněny v roce 1952 v časopise Neue Wege (Nové cesty).

Ernst Jandl ,čtení.

28. dubna 2017 v 12:39

Bez přesedání.

27. dubna 2017 v 0:33 | Lubomír Tomik
Bez přesedání.

peřina plná jedu kterou tě přikryjí v opuštěných krematoriích
kosti byly sladké, sladké ,sladké
dávala jsi to najevo, krásná paní lomící rukama stála v předsíni,
venku před hostincem zastavil kočár
z kozlíku ve tmě někdo houknul:
-Bez přesedání-

Přímý spoj do průsmyku Borgo.

Já na cestách- a nic o tom nevím.

26. dubna 2017 v 14:22 | Lubomir Tomik