...Půda mužského srdce je kamenitá, každý si na ní pěstuje,co umí....a stará se o to.
Blog Lubomíra Tomika

Červen 2016

Promo k Večeři u Minského-Boží slina.

29. června 2016 v 21:39
Muchomůrka červená - Boží slina
Muchomůrka červená, foto: Radek David (2.10.2012)Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je patrně nejznámější houba, kterou pozná i dítě velmi ranného věku. V literatuře je všeobecně prezentována jako houba jedovatá. Dnes se však dostává stále více do podvědomí skutečnost, že tato ozdoba zejména březových a smrkových lesů (na Šumavě jedna z nejhojnějších hub) je spíše než jedovatá - halucinogenní.
Již germánská mytologie hovoří o tom, že muchomůrky rostou tam, kde na zem ukápla slina Wotanova koně a s jejím užíváním prý úzce souvisí vyznávání "bílé bohyně" - vůbec nejstaršího náboženství. O mámivou "houbu štěstí" se zajímaly také středověké čarodějnice... Její halucinogenní a omamné účinky však přicházejí ve známost teprve ze zpráv o sibiřském šamanismu v roce 1730. Tyto zprávy přinesl švédský cestovatel F.J. Strahlenberg. Zde hraje muchomůrka červená významnou roli ještě ve 20. století a mezi Korjaky je to houba posvátná. Aby se setkali se svými předky, jedí sibiřští šamani sušené klobouky muchomůrek... Účinky muchomůrky červené u irtyšských Chantů, pozoroval již v roce 1658 Polák Adam Kamiňski Dluzyk. V severních částech Sibiře však není tato houba příliš hojná a tak si domorodci počínali velmi originálně. Zjistili, že látky způsobující opojení jsou po požití odvaru vylučovány močí a tak se při nedostatku muchomůrek pouštěli i do pití této tekutiny. Úlohou žen bývalo ukládat moč omámených mužů v plechových nádobách pro pozdější použití. Lovci si tyto "konzervy" nosili na delší lovy do tundry a v případě potřeby ji poskytl i pocestnému... Ještě v letech 1900-1901 se na Kamčatce neobešla bez muchomůrky červené žádná významná společenská či rodinná slavnost.
Zajímavá vlastnost této houby neunikla dokonce ani sobům. Zvířata ji vyhledávají, sežerou, chvíli zírají otupěle před sebe a nakonec upadnou do hlubokého spánku.
Omamné a halucinogenní účinky muchomůrky se prý projevují masivní zrakovou, sluchovou a hmatovou halucinací, a fantastickými vidinami, jako jsou návštěvy trpaslíčí říše...

Promo k Večeři u Minského-Hotel U černého orla,Telč.

29. června 2016 v 21:33

Pokud hledáte ubytování v Telči, Hotel U Černého orla je tu přímo pro Vás. Hotel leží v historickém centru města a nabízí ubytování v Telči ve více jak 30 pokojích. Hotel U Černého orla v Telči se nachází v historické budově, jejíž historie sahá až do 16. století.
Hotel U Černého orla Telč Pokud hledáte ubytování v Telči pro své obchodní návštěvy, komorní prostory pro diskrétní jednání, konferenci či teambuilding, pokud toužíte po romantickém místě své svatební hostiny, potřebujete jen načerpat nové síly, nebo chcete strávit dovolenou v Telči, přijeďte se k nám do hotelu U Černého orla určitě podívat.
S nabídkou 65 lůžek je hotel U Černého orla jedním z největších zařízení nabízejících ubytování v Telči a jako jediný je schopen ubytovat v Telči větší skupiny. Hotel disponuje 33 jednolůžkovými a dvoulůžkovými pokoji s možností přistýlky a příjemným interiérem, vybaveným televizí, sprchovým koutem nebo vanou a WC. V hotelu je zdarma k dispozici wifi připojení. Pro imobilní návštěvníky je k dispozici pokoj s bezbariérovým přístupem. Všechna tři podlaží hotelu jsou propojena výtahem.
Na ubytovací část hotelu přímo navazuje přízemní restaurace pro 85 osob členěná na dva salonky, součástí je i privátní salonek pro 10 osob. V letních měsících je před podloubím navíc zařizována předzahrádka. V části prvního poschodí je místnost s tanečním parketem s kapacitou přibližně 80 míst. Dřevěnou shrnovací stěnu lze tuto místnost rozdělit na dva samostatné salonky pro 50 a 30 hostů.

Historie hotelu U Černého orla v Telči | Hotel Telč, ubytování Telč, dovolená Telč

Historie vzniku Telčského hotelu U Černého orla (také hotel Černý orel Telč) sahá podle historických záznamů uložených na Městském úřadě v Telči až do 16. století, nejstarší majitel domu je doložen k roku 1543. V roce 1568 dům vyhořel. Hostinská tradice se traduje od roku 1907.
Půvab historické budovy hotelu U Černého orla vybaveného moderní klimatizací a příjemným interiérem umocní Váš zážitek ze široké nabídky prvotřídních jídel české i mezinárodní kuchyně, bohatého sortimentu kvalitních moravských vín a běžných druhů alkoholických a nealkoholických nápojů.
Hotel U Černého orla je umístěn na překrásném historickém náměstí v Telči, zapsané v roce 1992 do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Náměstí nese jméno Zachariáše z Hradce, který původní středověké pevnosti ze 13. století, obklopené rybníky, vodními příkopy a hradbami vtiskl renesanční pečeť. Povolaní italští umělci pomohli přetvořit gotické příbytky v úhledné domy se štíty a podloubím, které můžete obdivovat dodnes. Zámek Telč je jeden z nejrozsáhlejších a nejlépe dochovaných architektonických komplexů v České republice. Přes rok navíc pořádá spoustu kulturních akcí.


Promo k Večeři u Minského-Martin Kolínský, rozhovor.

29. června 2016 v 21:20

Martin Kolínský z Debustrolu: "Doufám, že na pódiu i chcípnu."ROZHOVOR

19. května 2015, 10:00, Ondřej Polák
Martin Kolínský z Debustrolu: „Doufám, že na pódiu i chcípnu.“ Lesnice - Fanoušci tvrdých kytarových riffů jsou na pozoru! Legendární metalová formace Debustrol dorazí v sobotu 23. května do Lesnice. Kapela se do paměti fanoušků za téměř třicet let existence vryla především díky nekompromisní muzice a poctivosti, se kterou ji tvoří a hraje. I díky tomu si Debustrol mezi příznivci i kritiky vydobyl velký respekt a přezdívku "český Slayer".
U příležitosti očekávaného koncertu v Lesnici poskytl naší redakci rozhovor zakládající člen a baskytarista kapely Martin Kolínský.

Jsi jediný, kdo se ze současné sestavy Debustrolu podílel na všech nahrávkách kapely. Baví tě ještě koncertování a všechno, co s muzikou souvisí, stejně jako před těmi skoro třiceti roky, když jste začínali?
Vlastně si bez toho nedokážu život vůbec představit. Jsem za to osudu hodně vděčný a vážím si nesmírné věrnosti našich fanoušků, kteří s námi pořád jsou a jezdí stále a stále na naše koncerty, kterých máme čtyřicet až padesát za rok.

Nemáš už někdy náladu zůstat o víkendu doma a v klidu si lehnout na gauč, než se pachtit stovky kilometrů v dodávce na koncert?
V žádném případě! Život muzikanta jsem si zvolil a doufám, že na pódiu jednou i chcípnu!

Když nebudeme počítat živé album Vyznání smrti Live, tak jste už šest let nevydali studiové album. Kdy se ho fanoušci dočkají?
Mně připadá šest let jako adekvátní pauza mezi alby. Fanoušek si musí nově vydané desky oblíbené skupiny vážit. V době stahování muziky přes internet se z kapel a z muziky stalo spotřební zboží. Je to v pr..li! Hodně rádoby metalových fanoušků si hudby vůbec neváží. Stahují si do kompu cédéčka, o kterých nemají ani páru, jen aby před ostatníma mohli dělat machry, co všechno už slyšeli, ale když se jich pak zeptáš na podrobnosti o konkrétní kapele, tak vědí starou belu.

Rozumím, ale zpátky k otázce, kdy se vaši fanoušci dočkají nové desky?
Desku plánujeme na podzim příštího roku jako dárek fanouškům k 30 letům kapely Debustrol. K výročí chystáme také velké turné.

Proslavil jsi se známým koncertním číslem s motorovou pilou. Vždy máš situaci pod kontrolou, nebo už někdy došlo k úrazu?
Vždy mám situaci pod kontrolou. Proto se jen směji, když mě někdo nařkne z toho, že požívám nadměrné množství alkoholu před koncertem. V rámci mé bezpečnosti i bezpečnosti posluchačů to prostě není možné! Věř mi… Nevím o nikom, kdo by mě před koncertem ukecal na panáka, a jestli to někdo tvrdí, tak ať se přihlásí a já mu dám za to celou flašku Jacka.

Vaši kapelu označují fanoušci i novináři jako český Slayer. Vadí vám takové přirovnání, nebo naopak lichotí?
Na začátku naší dlouhé kariéry to možná bylo pravdivé, ale teď si myslím, že jsme celkem jinde než Slayer. Ale samozřejmě nám to nevadí a naopak lichotí, protože Slayer je geniální kapela.

Kdybys mohl vybrat jakoukoliv kapelu, se kterou bys chtěl odehrát společný koncert, která by to byla?
Jsem obrovsky vděčný osudu, že jsme si mohli zahrát už skoro se všemi našimi hrdiny z mládí. Stáli jsme na společném pódiu vedle borců jako je Metallica, Slayer, Megadeth, Anthrax, Kreator a dokonce dvakrát jsme hráli s Iron Maiden. To znamená, že já mám svůj sen již splněný a to všechno, co bude dál, bude už jen takový skvělý bonus.

Promo k Večeři u Minského-Three mothers

29. června 2016 v 21:13

The Three Mothers

The Three Mothers(Le Tre madriin Italian) is a trilogyof supernatural horror filmsby Italianfilm directorDario Argento. It consists of Suspiria, Infernoand The Mother of Tears. Each film deals with one of the titular "Mothers", a triumvirateof ancient and evil witcheswhose powerful magic allows them to manipulate world events on a global scale.During the 2007 Toronto International Film Festival, Argento stated he had not ruled out the possibility of shooting a fourth film dealing with the Three Mothers.[1]His daughter Asia"joked" that one day there might be a prequel.[1]The Three MothersThe story of the Three Mothers begins at the dawn of the 11th century, when three sisters created the pernicious art of witchcrafton the coast of the Black Sea.[2]In the years that followed, they wandered the world and amassed great personal wealth and power, leaving only death in their wake. Both Mater Suspiriorum and Tenebrarum have claimed that the Mothers are Death personified.In the late 19th century the women commissioned E. Varelli, an Italian architect based in London, to design and construct three stately buildings. From these enchanted, bastion-like homes the Three Mothers "rule the world".[3]According to Varelli's memoirs, entitled The Three Mothersby an anonymous colleague, the architect learned too late of the women's evil nature. (At least six copies of the book are known to have existed. Four may have been destroyed at the end of Inferno.) The residences he designed will become so corrupted that eventually the land they were built on will become pestilential.Mater Suspiriorum / Helena MarkosMater Suspiriorum, the Mother of Sighs, is the oldest and wisest of the Three Mothers. Her given name is Helena Markos. She is also known as The Black Queen. The actress Lela Svasta, who portrayed Markos in Suspiriawas uncredited. According to Jessica Harper, "the witch was a ninety-year-old ex-hooker Dario had found on the streets of Rome."[4]Markos, a Greek émigré, was exiled from many European countries and had written several books on a variety of arcane subjects. In 1895 she founded the Tanz Akademie ("Dance Academy" in German), a school for dance and the occult sciences, in the Black Forestoutside Freiburg, Germany. The locals feared her, having intuited that she was a witch. As Markos' wealth grew so did suspicions about her true nature. To avert this unwanted scrutiny, she faked her own death in a fire in 1905. Control of the academy, which became solely a ballet school, was said to have gone to Markos' prize pupil. In reality, this was Markos herself. (The Akademie bears a plaque stating that Desiderius Erasmusonce lived there.)In SuspiriaMarkos is the Directress whose presence is concealed by her coven, headed by Madame Blanc (Joan Bennett). A young American, Suzy Bannion (Jessica Harper), discovers the hidden chambers beneath the school after several pupils are killed by Markos' proxies. The aged witch attempts to use her magic to kill the girl, but her powers - including those of invisibility, illusion casting, and telekinesis- prove insufficient due to her enfeebled state. Bannion defeats Markos by stabbing her through the neck. The witch's death causes the foundations of her home and coven to fail.In The Mother of Tearsit is revealed that before the events of SuspiriaElisa Mandy (Daria Nicolodi), a white witch, sought to challenge Markos' evil might. The two battled in Freiburg, and Markos slew both Elisa and her husband. However, Elisa was able to weaken Suspiriorum into the hag-like state seen in Suspiria. According to Father Johannes (Udo Kier) in the third film, the battle left Suspiriorum "a shell of her former self". Elisa's daughter Sarah would later defeat Mater Lachrymarum in Rome.Mater TenebrarumMater Tenebrarum, the Mother of Darkness, is the youngest and most cruel of the Three Mothers. Her true name is not given; her home is located in New York Cityand was christened in 1910. The house's number is 49 and bears a plaque that states that Georges Ivanovich Gurdjieffonce resided there.In Infernothe character is portrayed by Veronica Lazar. She masquerades as Professor Arnold's nurse for much of the film. At the climax, Mark Elliot (Leigh McCloskey) descends into the bowels of her home to confront her. He learns that Arnold is in fact the architect Varelli, and essentially Tenebrarum's slave. Tenebrarum's bloodlust would ultimately be her own undoing, as one of her victims, a maid, was inadvertently responsible for the house catching fire in the midst of her death throes. When Elliot comes across her, Tenebrarum laments cryptically that "It's all going to burn down... just like before."[3]Tenebrarum is perhaps referring to Suspiria's finale, during which Mater Suspiriorum is killed and her home eventually burns to the ground. After sealing the room she laughs psychotically, makes an ambiguous speech, and disappears. However, her reflection remains in a mirror and bursts out moments later as Death. Elliot flees the room by breaking down the door. In the final scene of the film, the skeletal Tenebrarum perishes in her crumbling home when she is buried underneath a pile of burning rubble.Mater LachrymarumMater Lachrymarum, the Mother of Tears, is the most beautiful and powerful of the Three Mothers. Like Tenebrarum, her true name is unknown. Infernosuggests that her home in Rome, Italymay be located near No. 49 Via Dei Bagni - the Abertny Foundation's Biblioteca Filosofica - when Sara (Eleonora Giorgi) notices a strange sweet smell in the air. In The Mother of TearsLachrymarum's home is revealed to be the PalazzoVarelli.In InfernoLachrymarum attempted to spellbind Mark Elliot during a music lecture in Rome. According to Argento, Ania Pieronidid not return to reprise her role as Lachrymarum in The Mother of Tearsbecause "she now has five kids!"[5]Lachrymarum is portrayed by Israeli actress Moran Atiasin The Mother of Tears.[6]After the deaths of her sisters, the witch has been hibernating, and is awakened when Sarah Mandy (Asia Argento) opens the urn in which her most powerful relic, a red tunic, is stored. As her minions wreak havoc on the city above, Lachrymarum hides below ground in the catacombs of her Palazzo, regaining her strength. She is defeated when Sarah Mandy discovers her subterranean lair and rips and burns her tunic, causing the Palazzo to collapse. Lachrymarum is killed when an ornamental obeliskfrom the top of the building crashes into the ceremonial chamber, impaling her.InspirationThe idea of "Three Mothers" comes from "Levanaand Our Ladies of Sorrow", a section of Thomas de Quincey's Suspiria de Profundis. The piece asserts that just as there are three Fatesand Graces, there are also three Sorrows. They include Mater Lachrymarum (Our Lady of Tears), Mater Suspiriorum (Our Lady of Sighs), and Mater Tenebrarum (Our Lady of Darkness). The attribute of each woman (tears, sighs, shadows/darkness) is a direct translation of her name from Latin. (Mater being the Latin word for "mother".)Suspiriaclearly derives its title from the woman delineated in de Quincey's work. However, Inferno's title does not reference Mater Tenebrarum. Thus, Argento's 1982 film Tenebraeis sometimes mistaken as the second installment in the trilogy.Coincidentally, Fritz Leiberpublished his novel Our Lady of Darknessin 1977, the same year that Suspiriacame out. This novel also references De Quincey's Suspiria de Profundisand quotes from it in its foreword. Just as in Argento's telling, the novel focuses on buildings and architecture, as the place where evil dwells. However the parallels end there. Leiber's novel pursues a more Lovecraftian mythos and the source of the malevolence comes from a male warlock rather than a female witch. Despite the lengthy introductory quotation from de Quincey, the three Ladies, or Mothers, make no appearance in Leiber's work.ReceptionCritical reaction
The Three Mothers
Le Tre madri
Haus zum Walfisch, Freiburg im Breisgau, 1999.jpg
"Zum Walfisch" ("The Whale" in German), a famous building in Freiburg, served as one of the witches' homes in Suspiria
Produced byClaudio Argento
Written byDario Argento, Daria Nicolodi, Jace Anderson, Adam Gierasch
StarringMoran Atias
Music byGoblin, Keith Emerson, Claudio Simonetti
CountryItaly, United States
LanguageEnglish
This article describes a work or element of fiction in a primarily in-universe style. Please help rewrite it to explain the fiction more clearly and provide non-fictional perspective. (April 2016) (Learn how and when to remove this template message)
FilmRotten TomatoesMetacriticYahoo! Movies
Suspiria93% (28 reviews)[7]-N/A (0 reviews)[8]
Inferno58% (12 reviews)[9]-N/A (0 reviews)[10]
The Mother of Tears49% (68 reviews)[11]52% (18 reviews)[12]N/A (0 reviews)[13]

Promo k Večeři u Minského-Providence.

29. června 2016 v 21:05

Providence


Providence
City of Providence
Providence RI skyline2.jpg
Poloha
Souřadnice41°49′25″ s. š., 71°25′20″ z. d.
Nadmořská výška23 m n. m.
Časové pásmoUTC-5/-4 (letní čas)
StátSpojené státy americké USA
federální státRhode Island Rhode Island
okresProvidence County
Providence na mapě
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha53,2 km²
Počet obyvatel178 042 (2010)
Hustota zalidnění3,666 obyv./km²
Správa
StarostaAngel Taveras
Vznik1636
Oficiální webwww.providenceri.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Providence je hlavní a nejlidnatější město amerického státu Rhode Island a jedno z nejdříve založených měst Spojených států. Je to zároveň třetí největší město v Nové Anglii. Leží na řece Providence.

Město bylo založeno v roce 1636 Rogerem Williamsem, anglickým teologem. Postupně se stalo známé pro svůj šperkovní průmysl. Dnes v Providence sídlí osm nemocnic a sedm institucí vyššího učení. Přesto téměř 30 % obyvatel žije pod hranicí chudoby.[1]

Providence zabírá plochu 53,2 km², z toho je 47,8 km² pevnina a 5,3 km² (10 %) voda.

Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 178 042 obyvatel.[2] Podle sčítání lidu v roce 2000 ve městě sídlilo 173 618 obyvatel, 62 389 domácností a 35 859 rodin. Hustota zalidnění byla 3 629,4 obyvatel/km².



Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 38,1% populace.[2]

Osobnosti města


Promo k Večeři u Minského-Ema Destinová.

29. června 2016 v 21:00

Ema Destinnová
Ema Destinnová
Základní informace
Rodné jménoEmilie Pavlína Věnceslava Kittlová
Narození26. února 1878
Austria-Hungary 1869-1918 Praha, Rakousko-Uhersko
Úmrtí28. ledna 1930 (51 let)
Československo České Budějovice, ČSR
Žánryopera, píseň
Povoláníoperní pěvkyně, spisovatelka, básnířka
Hlasový oborsoprán
Aktivní roky1897-1929
Zámek ve Stráži nad Nežárkou

Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, resp. Emmy Destinn, (26. února 1878 Praha - 28. ledna 1930 České Budějovice) byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost. Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde zpívala například po boku Enrica Carusa.



Emilie Kittlová se narodila v Praze jako druhá nejstarší dcera z pěti dětí důlního podnikatele, majitele realit a kulturního mecenáše Emanuela Kittla (*1830) a operní pěvkyně Jindřišky, rozené Šrutové (1859 - 1898). Byla umělecky velmi nadaná: malovala, psala, učila se hře na housle u profesora Ferdinanda Lachnera a v osmi letech měla svůj první houslový koncert. Ve 13 letech v Praze začala navštěvovat hodiny zpěvu u profesorky Marie von Dreger Löwelové-Destinnové. Jméno své učitelky si zvolila za umělecký pseudonym. Mimo to Ema studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze.

Debutovala roku 1897 v drážďanské dvorní opeře v roli Santuzzy v opeře Sedlák kavalír. Úspěch jejího debutu byl tak obrovský, že byla okamžitě přijata k pětileté spolupráci v berlínské Státní opeře.

Poprvé úspěšně vystoupila v roce 1898 na scéně berlínské Krollovy opery opět jako Santuzza v opeře Sedlák kavalír. V roce 1901 zpívala Destinnová na Wagnerovských operních slavnostech (Bayreuther Festspiele neboli Richard-Wagner-Festspiele) v roli Senty v opeře Bludný Holanďan a byla bouřlivě oslavována. Roku 1904 zpívala v premiéře Leoncavallovy opery Roland z Berlína, ve stejném roce v německé premiéře Smetanova Dalibora. V roce 1906 zpívala v Berlíně v opeře Salome od Richarda Strausse. Následovaly výstupy v dalších rolích jako Carmen, Valentina, Mignon, Elisabeth, Selika a Destinnová se stala primadonou berlínské opery, v níž vystoupila v padesáti úlohách během deseti let. Roku 1905 debutovala v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Pucciniho Madam Butterfly. Zpívala i další role, např. roku 1909 v premiéře opery Tess od d'Erlangera. V Londýně působila až do roku 1914 a znovu od r. 1919.

Po úspěšných hostováních ve Vídni, Londýně, Praze a Paříži byla v roce 1908 pozvána také do newyorské Metropolitní opery. O rok později tam ztvárnila Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě, roku 1910 Lízu v premiéře Čajkovského Pikové dámy, roku 1908 Marthu v opeře Nížina, 1909 titulní roli v La Wally A. Catalaniho. Zde zpívala 10. prosince 1910 v premiéře Pucciniho opery Děvče ze zlatého Západu (La fanciulla del West) jako partnerka po boku jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob Enrica Carusa roli Minnie.

Jenom v Národním divadle v Praze, poté co tam v roce 1900 odzpívala tři vystoupení, se jí nedostalo žádného ohlasu ani uznání. Jedno z jejích angažmá v Praze bylo z politických důvodů přerušeno. Stále častěji vystupovala také v jiných divadlech v Praze, hostovala tam celkem 86krát, z toho v roce 1908 nadšeně oslavována konečně i v Národním divadle. Jeho čestným členem byla prohlášena ve stejném roce. Krátce nato byla vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře. Roku 1914 zakoupil její přítel Dinh Gilly za její peníze zámek ve Stráži nad Nežárkou, její útočiště až do konce života.

O rok později odjela koncertovat do Ameriky. Její cesta skýtala odboji skvělou možnost, jak dopravit za hranice důležité informace. Když se v roce 1916 z Ameriky vrátila do Čech, čekala ji na hranicích c. k. rakouská policie. Emě se jí ale podařilo proklouznout. Od té doby ale byla pod soustavným dohledem a měla přísný zákaz vycestovat za hranice Rakouska[1]. Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou. V posledním roce 1. světové války, 1918, se Destinnová opět vrátila na české scény a všude slavila úspěchy. Na konci koncertů zpívala českou národní hymnu Kde domov můj, kde vlast je má…, čímž vyjadřovala na svých vystoupeních národní manifest.

Destinnová patřila mezi osoby, které se nechaly tetovat; na svém těle měla vytetované hady.[2]

Po 1. světové válce na světových operních scénách nastoupila mladá generace a pro Destinnovou zůstala jen pohostinská vystoupení v Londýně na festivalu československé hudby jedenáctkrát hostovala v Královské opeře Covent Garden. Roku 1919 hostovala dvě divadelní sezóny v newyorské Metropolitní opeře, již pod jménem Emmy Destinn. Nejčastěji vystupovala v Československu.

V roce 1923 se provdala za důstojníka čsl. letectva Josefa Halsbacha. Těžce onemocněla a včasná operace jí zachránila život. V roce 1925 podnikla krátké turné po Jugoslávii a vystoupila v Bratislavě. Téhož roku ji na zámku ve Stráži navštívil i T. G. Masaryk. Roku 1926 se začala loučit s operní i koncertní kariérou. Poslední pražský koncert v Lucerně a turné po 20 městech Československa. V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku Československé republiky, zpívá svůj poslední koncert v Londýně. Pro značnou obezitu a nepohyblivost se stáhla do ústraní na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a jen příležitostně zpívala na koncertech. "Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti," bylo její krédo, které ji přimělo k dobrovolnému odchodu ze scény. Sbírala starožitnosti a částečně se věnovala vyučování zpěvu. Vinou špatného hospodaření svého i svého manžela se zadlužila. Zemřela na mrtvici během operace očí 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí.

Národní oslavy a ocenění

"To stávala Destinnová, měníc knížecí dceru Krokovu opět v neohroženou vlastenku a v část toho zbožně jásajícího množství, uprostřed ostatních zpěváků v popředí jeviště a svým líbezným hlasem pěla s námi všemi prostá slova Tylova i melodii Škroupovu, při čemž nám všem vírou, nadějí i láskou srdce usedala. S těmi nejvzrušenějšíni chvílemi našeho domácího odboje, s těmi květnovými divadelními slavnostmi roku osmnáctého, s tím vším, co bylo tehdy tak svaté, co je dnes tak zevšedňováno stranickými hádkami a co bude v budoucnu kus naší národní nesmrtelnosti - s tím vším je navždy spojen i ten sladký, stříbrný hlas největší české pěvkyně i ta památka toho horoucího srdce českého..."
- Jaroslav Kvapil [3]

Pomník Emy Destinnové poblíž Stříbřece

Deska a busta na Kaiserštejnském paláci v Praze (Malostranské náměstí 37/23)

V Československu byla oslavována a ctěna jako národní hrdinka. Její soprán platil za vzor čisté krásy. S neobyčejnou sílou a škálou výrazu bravurně zvládla repertoár více než 80 velkých operních rolí.

Její život a osud je zachycen ve filmu Božská Ema, kde ji ztvárnila Božidara Turzonovová. V televizním seriálu Zlá krev (podle románů Vladimíra Neffa) ji hrála Libuše Šafránková.

Destinnová je zpodobněna na české 2000korunové bankovce (v oběhu od 1. října 1996, autor návrhu Oldřich Kulhánek).[4]

Dílo

Ema Destinnová zkomponovala několik písní a napsala několik básní a románů. Byla vynikající interpretkou díla Wolfganga Amadea Mozarta, Richarda Wagnera a italské operní hudby, ale zářila rovněž v českých dílech Smetany a Zdeňka Fibicha.


Promo k Večeři u Minského- Wanda von Dunajev

29. června 2016 v 19:39

Venuše v kožichu

Sacher-Masoch měl původně v úmyslu napsat cyklus šesti románů pod názvem Kainovo dědictví, dokončil však pouze první dva. Venuše v kožichu vypráví příběh Serverina von Kusiemskiého vášnivě zamilovaného do Wandy von Dunajev. V románu rozehrává celou škálu fetišistických sexuálních fantazií, zapisuje pocity muže, který touží být ponižován co nejvíce. Vztah obou milenců dosahuje krize v okamžiku, kdy sama Wanda potkává muže, kterému se chce stát otrokyní.
Venuši v kožichu převedli na filmové plátno Joel Schlemowitz, Maartje Seyferth, Victora Nieuwenhuijs, Lou Campy a naposledy Roman Polanski. Inspirovala stejnojmennou píseň na albu The Velvet Underground & Nico od skupiny The Velvet Underground. V roce 1986 ji v nakladatelství Olympia Press publikoval jako komix italský výtvarník Guido Crepax.

Promo k Večeři u Minského-Isaak Babel.

28. června 2016 v 6:35

Isaak Babel



Narození1. července 1894
Oděsa
Úmrtí27. ledna 1940 (ve věku 45 let)
Moskva
Povoláníspisovatel, novinář, scenárista a dramatik

Isaak Emmanuelovič Babel (Исаак Эммануилович Бабель; 12. července greg. / 30. června jul. 1894, Oděsa - 27. ledna 1940, vězení Butyrka, Moskva) byl ruský spisovatel a dramatik. Spolupracoval s novinami a filmem a napsal řadu scénářů.


Životopis

Pocházel z rodiny malého židovského obchodníka. Začátek 20. století byl dobou nepokojů ve společnosti a masového odchodu Židů z Ruské říše. Sám Babel přežil pogrom v roce 1905 (ukryla ho křesťanská rodina). Avšak jeho dědeček Šojl byl jedním z 300 zavražděných Židů.

Aby byl přijat do přípravné třídy oděské Obchodní akademie Nikolaje I., Babel musel přesáhnout kvótu na židovské studenty. Avšak nehledě na výborné známky, které ho opravňovaly ke studiu, místo v akademii získal jiný chlapec, jehož rodiče podplatili vedení školy. Za rok, kdy se Babel učil doma, prošel program dvou tříd akademie. Kromě tradičních disciplín studoval talmud a zabýval se hudbou. Po neúspěšné snaze o přijetí na oděskou univerzitu začal navštěvovat kyjevskou vysokou školu. Zde se také seznámil se svou budoucí ženou Jevgenií Gronfejnovou.

Plynně hovořil jidiš, rusky a francouzsky. Svá první díla psal Babel francouzsky, ale tato se nezachovala. První povídky v ruštině Babel publikoval v časopise "Letopis" (Летопись). Poté, na radu M.Gorkého, "šel mezi lid" a vystřídal několik profesí.

V prosinci roku 1917 začal pracovat ve "zvláštní komisi", čemuž se jeho známí dlouho podivovali. V roce 1920 byl bojovníkem a politickým pracovníkem 1. jízdní armády maršála Buďonného. V roce 1924 v časopisech "Ljef" (Леф) a "Rudá novina" (Красная новь) publikoval řadu svých povídek, které později vytvořily cykly "Rudá jízda" a "Oděské povídky".

V "Oděských povídkách" Babel líčí život židovských zločinců na počátku 20. století, především zlodějů, lupičů, ale také řemeslníků a drobných obchodníků.

V roce 1928 Babel uveřejnil divadelní hru "Západ Slunce", v roce 1935 hru "Marija".

Na základě křivého obvinění byl v roce 1939 zatčen a po zmanipulovaném procesu zastřelen. Posmrtně byl rehabilitován.

Ve své autobiografii píše, že v roce 1916 byl souzen za pornografii, zde také píše, že pracoval v proslulé ČK, proslulé čekce, předchůdkyni NKVD. Zde také uvádí, že od dětství byl neurastenik a matka jej vodila k psychiatrovi.

Hle, co píše o Babelovi v NRS z 18.9.1982 hebrejec z třetí hebrejské emigrace Arkadij Lvov: "Je známo, že Babel byl Persona Grata do domu Ježova". A kdo Babela zatýkal a zničil? Ten samý Ježov. Babel začátkem 30. let jezdil zaslouženě odpočívat do speciálního sanatoria na Krymu, kde hrával tenis s Ježovem, národním komisařem NKVD. Ten samý Ježov ho později zatýkal a dal zastřelit. Paradoxem je, že Babel měl "intimní vztahy" s Ježovovou ženou, to byla hebrejka z Oděsy jménem Evgenia Samuilovna. Byla redaktorkou žurnálu "SSSR na strojke".

Když napsal knihu "Konarmija" [Rudá jízda, doslovně Koňská armáda], tak sám náčelník První jízdní armády S. M. Buďonnyj vystoupil v novinách "Pravda" z 26.10.1928 proti této knize. Citace z otevřeného dopisu Buďonného Maximu Gorkému: "Babel fantazíruje a sprostě lže. Fabule jeho povídek, hojně prošpikovaná dojmy autoraerotomana, není nic jiného, než delirium šíleného hebrejce".

Dílo

Pro jeho tvorbu je charakteristická jistá nesourodost, postrádá jednotící prvek a princip. Babel se totiž snažil zprostředkovat autentický materiál, do kterého nechtěl kompozičně zasahovat. Jeho hrdinové jsou pravdiví, reální.

Jurij Ivask napsal v NRS z 15.6.1975 o Babelovi: "Copak politruk Babel, inteligent, vydávající se za komunistu, vůbec něco vytvořil tou sadistictko-histerickou Rudou jízdou? Nacházejí v ní skvělou formu, nebo jak je v módě, strukturu, ale na můj vkus jeho povídky vyzývají jen anti-uměleckou nevolnost".

Roku 1922 Babelova kniha vyšla pod jeho pseudonymem, který nosil v koňské armádě - Ljutov [Kruťas]. Jelikož byl sadista, vzal si odpovídající přezdívku, pod kterou pracoval také v ČK.