...Půda mužského srdce je kamenitá, každý si na ní pěstuje,co umí....a stará se o to.
Blog Lubomíra Tomika

Květen 2015

Král ve žlutém aneb Mezičlánek mezi Poem a Lovecraftem

24. května 2015 v 16:11 | Ivo Fencl

Král ve žlutém aneb Mezičlánek mezi Poem a Lovecraftem


Pondělí, 15 Prosinec 2014 09:23vo Fencl I Ivo Fencl
Email Tisk PDF

Share on Myspace
inShare



Král ve žlutém přebalUž je to tak. Soubor próz Král ve žlutém (1895) "zná" stejnojmennou knihu Král ve žlutém.


O jejím krajně makabrózním nitru však něco zvíme leda z náznaků a půvabná nedořečenost je tu zkrátka uměleckou funkcí. Bizarní dílo o králi krutě prokmitává skrz Chambersovy příběhy jako zasutá příčina zla a dávného klasika hororu H. P. Lovecrafta si lze právem představovat v roli chlapeckého čtenáře. Svého žáka tu Mistr prokazatelně naočkoval a dodnes číhá jako temná kočka z kosmu v srdci Lovecraftovy kuriózní mytologie. Jeho Král ve žlutém udělal stěží smazatelný dojem. O ryzí horory se přitom nejedná.



Hned úvodní vyprávění sugeruje čtenáři i odvážný pohled z někdejší budoucnosti roku 1920 na celé předchozí čtvrtstoletí fiktivního vývoje Spojených států, během něhož je uzákoněna i eutanazie uskutečňovaná v tzv. Státních usmrcovacích komorách rozesetých většinou měst. Chambersova vize je tak sugestivní a mrazivá, jako by se snad zrodila z předtuchy vyhlazování ras. Inu, dvacáté století už autorovi ťukalo na okno.



Ve stejné povídce ovšem opulentně narazíme také na motivy, které inspirovaly zcela imaginární svět, z něhož měl až na rudý Mars plný brutálních válek unikat slavný americký hrdina kapitán John Carter. Neboť Krále ve žlutém nečetl jen malý Lovecraft, nýbrž i dvacetiletý Edgar Rice Burroughs.



Další souvislost, a tentokrát reálná, nabízí známý skandál O. Wilda, jehož příjmení Chambers přiřkl svému zloduchovi. A základní nápad? Ten u něj tkví v té prosté skutečnosti, že nám děj vypráví šílenec, jak teprve zvolna odhalujeme četbou, a to šílenec, který si naprosto není vědom vlivu svého postižení, natožpak smyslu oné ďábelské bible v pozadí.



To je vše hezké, avšak Chambersovo zpracování kulhá a místy působí natolik dětinsky neobratně, až se nás může zmocnit podezření, že chtěl tenkrát třicetiletý autor jen dodatečně ospravedlnit přílišnou fantasmagoričnost. Podobně tomu ostatně je i s fiktivní knihou o králi a divadelní hrou téhož názvu. Jejich existence tu i onde prosvítá jak zoban ze struktury textu, ale do některých povídek jako by ji autor všil až ex post. Nesuďme však zbytečně přísně! V první polovině svazku se daří vyvolávat záchvěvy hrůzy a děsivý je i moment, kdy si šokováni uvědomíme, že je to jen vypravěčův racionální přítel, kdo chápe a vidí, že sejf s diadémem, je... ve skutečnosti jen plechovka kolem cetky. Brr!



Nu, a opravdu sledujeme situaci z budoucnosti? nelze se pak než ptát.



Nebo i to je jen šílená vize?



A nabízí se i ještě lákavější možnost čtení, a to ta, podle níž je skutečná pravda právě pravdou šílených a jen oni zvládají vnímat jiný vesmír s příšernou říší Carcosa, která se náš dekadentní svět po právu hotoví schramstnout, vstřebat a zase vypudit, ale už v nové podobě.



Pan Wilde vysvětlil rukopis pomocí několika svazků Heraldiky, dočítáme se například.

Řádně výsledky bádání doložil, zmínil se o založení dynastie v Carcose, o jezerech, která spojují Hastur, Aldebaran a tajemství Hyád. A také hovořil o Cassildě a Camille a dotkl se soumračných hlubin Demhe a jezera Hali. "Roztřepené cáry Krále ve žlutém musejí skrýt Yhtill navěky," šeptal a seznamoval tak Vanceho s jednotlivými větvemi císařské rodiny, s Uohtem a Thalem, od Naotalby a Fantoma pravdy až po Aldonese. Nato odhodil rukopis se záznamy stranou a začal vyprávět podivuhodný příběh o Posledním králi. Hleděl jsem na něj fascinován a uchvácen a ukázal mu seznam tisíců jmen, který sepsal Wilde. Všichni tu uvedení obdrželi Žluté znamení, všichni. To znamení, které se nikdo živý nikdy neodvážil brát na lehkou váhu, a město, stát, celá země byly připraveny povstat a chvět se před Bledou maskou!



Druhá z povídek se jmenuje (právě) Maska a opět disponuje vědeckofantastickou dření v podobě obsahu bazénu uvnitř jednoho domu. Ten kypí roztokem transformujícím vše živé v mramor, a tedy rybičky, králíka i... dívku. Víc než o ranou sci-fi v duchu H. G. Wellse se přitom jedná o příšernou vizi ze sna, jejíž pohádkovost dotvrzuje taky happy end, s kterým si teprve uvědomíme, nakolik dočítáme morbidní paralelu Šípkové Růženky.



Nejznámější povídkou Chambersovy kultovní knihy je ta čtvrtá, Žluté znamení. Česky už vyšla například v "čítance" Patrika Linharta Vyprávění nočních hubeňourů (2013) - v jeho překladu - a předtím v antologii Ondřeje Müllera Přízraky, zázraky a spol. (2007) - v překladu Kláry Petříkové. Tento makabrózní příběh žlutého znamení a odporného nočního strážce kostela (i snového vozky) ovšem v rámci knihy zapůsobí svou brutálně hmatatelnou fyzičností trochu banálněji, než když na nás čeká o samotě v nějaké krvavé antologii.



Pátá povídka Demoiselle d´Ys je snovým návratem do rurálně středověkých, loveckých časů bludištního vřesoviště kdesi u oceánu, jehož krásná obyvatelka nepoznala odmalička nic než okolní hlodáš. Kdo chytá ve vřesovišti, šlo by ji přejmenovat a mottem či motivem přadleny předjala mj. pozdější román Johna Buchana Tři rukojmí.



Chambersovy povídky přitom jsou kromě Poea ovlivněny i Stevensonem, i když vždy s tím, že všude tam, kde Robert Louis překrásně maloval, mlátí Chambers leda prázdnou slámu, a to ač stále píše o bohémských výtvarnících. A teď ještě o třetím příběhu V Dračím dvorci.



I ten působí jako záznam snu. Sen se hrdinovi zdá během kázání v ponurém kostele a vypravěč se domnívá, že lodí chrámu spatřil projít přízrak. Bytost s krutýma očima. To ho brzy začne tísnit, ba pronásledovat. Ač před ní nebožák uniká Paříží, seč mu síly stačí, fantom, ta předzvěst Fantomase, ho všude nachází. I pod Vítězným obloukem. I za naprosto jasného světla. Běda. Jak opilý je hrdina svou vizí ničen, stále a stále, je to jako Maupassantova Horla, ale přitom potkává docela konkrétně rázného, neúprosného chodce, který se neuchopitelně přemisťuje vždy před něj.

Není úniku. "A teď, v dáli, za mílemi rozbouřeného moře mračen, jsem spatřil měsíc, z něhož kanula vodní tříšť. Za ním se zvedaly věže Carcosy", dočítáme se ve finále. "A já to viděl a nyní i slyšel jeho hlas, jak se zvedá, roste, hřmí v planoucím světle. A jak jsem padal, zář stoupala a stoupala, až se převalila přese mě v ohnivých vlnách. Klesal jsem do hlubin a slyšel Krále ve žlutém, jak šeptá mé duši: "Je strašné padnout do rukou živému Bohu!"



Jedním z mnoha nedostatků Chambersova psaní je ovšem zbytečná kumulace motivů, jak už jsem naznačil, a kupř. i náš Vladimír Neff poukazoval svého času, že dokonce i tak vynikající sci-fi román jako Den trifidů atakuje čtenáře ne zcela férovou kumulací dvou syžetů. A to platí bohužel i o Králi ve žlutém vč. úvodní povídky Nápravce reputací.



Existuje tu kniha? Ano. Existuje tu zastřené šílenství? Ano. Existuje tu futuristický pohled na věci cílený z budoucnosti? Jistěže. Existuje tu povolení sebevražd? Ano. Existuje tu... Ne, linií je příliš. Jejich propojení jistě možné je, ale působí nesourodě. Ospravedlnit ho lze, ale nejspíš jen tím, že pomáhá k silnější bizarnosti celku. Je to dost - i není. A chtělo to ještě pár povídek přidat, možná. To se ale nestalo a za únosnou pětici Chambers zapustil středník v podobě kratičké prozaické "šifry" s titulem Ráj proroků. Sestává z osmi velmi strohých kapitol Ateliér, Fantom, Oběť, Osud, Dav, Šašek, Zelený pokoj a Zkouška lásky. Jak je dešifrovat? Lze je vůbec dešifrovat? Nevím. A i pokud se smíříme s touto "básní v próze", už se nejspíš nezvládneme popasovat s nepředstavitelným balastem čtyř závěrečných textů nazvaných po ulicích v Latinské čtvrti Paříže. Z hlediska první části knihy se jedná již jen o plané vycpávky, řekl bych, a Chambers, psal-li je vůbec, tu prostě jenom nevalně zachycuje bohémský život, a to třeba i za časů ostřelování Paříže Prusy (1870). Ve výsledku však dnes zaujme leda to, jak je více než erotika akcentován svět mužů a přátelství, ve kterém lze i nejednu nenaplněnou lásku k ženě ukonejšit skrz přítele. Ne-li i absint. Nu, a jen místo tradičních pocitů upjatého Angličana v Paříži jsou nám tyto vjemy předkládány očima obdobně decentního Američana, přičemž by bylo pobavující i záslužné srovnat Chambersovu cudnost s některými pozdějšími sekvencemi pařížského díla Henry Millera.



I odtažitý "kazatel" Arthur Machen, který má duchem svých povídek k Chambesovi velice blízko, působí totiž vedle jeho pojetí až odvážně eroticky. A druhá část knihy tak či tak selhává. Próza Ulice Čtvera světových stran je jen marnou nápodobou Poea při užití několika jím už exponovaných motivů včetně kočky a Ulice U První střely žánrově náleží k nejhistoričtějším z těchto rozvleklých textů. Titul vůbec poslední povídky Rue Barrée není pak jen názvem ulice, ale i jménem děvčete. Tak. A končí se za užitím klišé, totiž teatrálním výstupem zamilovaného po fasádě za svou pravou láskou. Ty poslední čtyři povídky navazují přitom na Chambersův knižní debut Ve čtvrti (1994) a inspirovaly se - jako on - klasickou knihou Henri Murgera (1822-1861) Ze života pařížské bohémy (1851).



A Robert William Chambers (1865-1933) sám?

Byl blazeovaný syn proslulého právníka z Brooklynu, potomek zakladatele státu Rhode Island. Mezi roky 1886-1893 studoval v Paříži. Když se vyřádil a vrátil, svébytně ilustroval časopisy Life a Vogue. Také sbíral motýly, brouky, starožitný nábytek a čínské umění, studoval indiánské jazyky a vysadil takřka třicet tisíc stromů. Zplodil osmdesát svazků, kterými sám podle všeho pohrdal, i když byl masově čten, a přiznal se, že někdy píše i čtyři knihy naráz. Patrik Linhart věnoval tomuto muži ve svém Vyprávění nočních hubeňourů hlavně str. 351-359, kde i cituje některé kritiky a příznačný Chambersův výrok:

"Literatura? Z toho slova se mi dělá zle." Ovšem editor a bibliograf Everett Franklin Bleier prohlásil Krále ve žlutém "nejpodstatnější knihou americké nadpřirozené beletrie mezi Poem a modernismem".



Chambers legendu Žlutého krále rozvinul ještě ve sbírce Tvůrce měsíců (1896), jejíž titulní povídku rozšířil do románu Vrah duší (1920), a šest dalších povídek Tajemství volby (1897) včetně Purpurového císaře mají znalci za lepší než onu první pětici Krále ve žlutém. A "zbaběle" zlá, dekadentně šílená žlutá?Byla, dodejme s Linhartem, také pochmurnou barvou karantény za chřipkové epidemie roku 1895, kdy Král ve žlutém prvně vyšel.


Teprve roku 2014 se stal vzorníkem motivů mistrného osmihodinového seriálu o pátrání po sériovém vrahovi True Detective, který je snímán přes hnědožlutý filtr a mocně akcentuje neidentifikovatelnost "Žlutého krále". U našeho diváka bodovala ta série pod titulem Temný případ. Z angličtiny Krále ve žlutém přeložil po sto dvaceti letech Petr Pálenský a obálku navrhl s použitím Chambersovy ilustrace Pavel Růt.

Výborná kniha: Král ve žlutém- Robert W. Chambers

24. května 2015 v 16:07
https://www.kosmas.cz/knihy/199255/kral-ve-zlutem/

Dneska jsem přečetl tři povídky, výborné, atmopsférické předchůdkyně trampot s Necronomiconem.

Sbohem černé.

23. května 2015 v 19:43 | Lubomir74


Sbohem černé.


sbohem černé
sbohem bílé.
teď dej sbohem
jeho milé.

sbohem černé
sbohem šedé
polib její ňadra bledé.

sbohem černé
sbohem kráse.
na oči Jí přilož mince zase.

rozluč se,
pokloň se své milé

sbohem černé,
sbohem bílé.






ze sbírky Reanimovaná Irská nevěsta-nebo tak nějak se to bude jmenovat.Třicet, čtyřicet věcí, mezi nimi bude radost vybírat. Základ bude pravděpodobně o reanimaci Irské nevěsty,nejlepší je , že vůbec nevím jak to nakonec dopadne.

Někde na vřesovištích.

23. května 2015 v 19:33 | Lubomir74

Někde na vřesovištích


hniju uvnitř,vděčný
za
vteřinu vzrušení, rozkoše, bolesti

někde na vřesovištích
klesám do prázdna
někde na vřesovištích
zbytky obrazů, zbytky Tebe

dolů,nevyspalý
přede mnou
noc plná bolesti, vzrušení,rozkoše

někde na vřesovištích
konečky kostnatých prstů trčí k obloze
někde na vřesovištích
zmizím beze stop, vše tak
jak má být







ze sbírky Roztočit v kole Irskou nevěstu- no tak se to možná bude jmenovat.

Z nějakého důvodu.

23. května 2015 v 19:26 | Lubomir74
Z nějakého neznámého důvodu nemůžu ukládat na blog odkazy přímo na video, k čertu s tím ,teď.





Tak z jiného soudku.
Ukázka z připravované sbírky, sákryš, ani ještě nevím přesný název, bude to něco s Irskou nevěstou.



Dlouzí vepřové mají spoustu času na snění.


okovy a čekáš kam Tě to zavede
a oddanost k někomu
koho nečeká
cesta do nebe

z rozkvetlých stromů se spustila chapadla
v oblinách zadků troskotají lodě plné Vikingů

najednou jsem vystřelený chámovodem
rychlostí světla míjím okousané brzlíky

dlouzí vepřové
mají spoustu času na snění

než přijde čas zabíjačky

Pro všechny návštěvníky z minulého týdne.

23. května 2015 v 18:44 | Lubomir74
Zdravím, minulý týden jsem měl na svém blogu 154 jedinečných návštěv, i přesto, že sem v podstatě nedávám nic nového, jelikož mne zcela pohltil trénink na zkoušky-slibuju,že se polepším. Tohle je pro Vás,ať už jste kdokoli.


A najednou je to teď.

23. května 2015 v 16:00 | Lubomir74
A najednou je to teď. Právě jsem dorazil domů,venku strašlivý nečas, prší, u nás v hospodě skoro nikdo- ale:
začínalo se ráno v deset, udělal jsem zkoušky na 8. KYU ,kdyby mi to někdo řekl před rokem ,neuvěřím tomu.
A o tomhle možná život je. Jít stále dál.

A najednou je to zítra.

22. května 2015 v 20:00 | Lubomir74
Osm měsíců se na něco připravuju, a najednou je to zítra. Strašně se těším!!!!

Pro Tebe-3 Letní dívka

15. května 2015 v 23:16