...Půda mužského srdce je kamenitá, každý si na ní pěstuje,co umí....a stará se o to.
Blog Lubomíra Tomika

Květen 2012

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou - kapitola padesátá pátá.

31. května 2012 v 16:48 | Lubomir74
Kapitola padesátá pátá.

Otakar Vlček.

Seděl v motorovém člunu naloženém šesti muži a deseti brokovnicemi a třemi tisícovkami amerických dvanáctikalibrových černých střel,který prskavě plul kanálem, který klidně mohl být Baťův kanál tady u nás doma, jen v jiném čase.
Přemýšlel jak se jen dá Kleinovi vysvětlit,že skutečnou budoucnost jeho generace předpověděla skupina moderních básníků,které Klein v životě nečetl a nikdy číst nebude ?
Věděli, že všechno je ztracené.
-Věci se rozpadají, jen anarchie zaplavila svět...-
Stovky netopýrů ! Zřídkakdy se odvážili dál než do výšky mostu. Nad bahnem zaneseným korytem kanálu bylo asi hodně hmyzu,protože netopýři poletovali v divokém a tichém mihotání v celých hejnech,ba, ve stovkách kusů přímo nad nimi, mezi nimi.
Většinu času muži chodili v džungli a hlídkovali,jak ve dne , tak v noci,průběžně zastavují, dělají přestávky na jídlo a spánek a vždy polovina mužů hlídá, a to náhodně, jak se veliteli chce a jak se mu to hodí.
Pokud proniknou do pralesa měli jen nepatrnou šanci na přežití. Člověk by byl bloud, kdyby se chtěl i jen jediným výstřelem z pistole v zadním traktu domu v Římě připojit ke smečce explozemi posedlých pyromanů.
Blížili se k nám . Tata Iwi nás sledoval.
Rozestavili jsme se po obou stranách řeky.
Otakar Vlček a jeho kupmáni pluli přímo do křížové palby.
Otakar Vlček hleděl do tmy před sebou.
Jen občas se na břehu mihlo ubohé tábořiště Korjaků se začouzenými jurtami,ještě vzácněji zasvítila v džungli světla vesnic.Když člověk přistane na břehu,vrhnou se na něj psi,přiběhnou lidé.
V předním prostoru na přídi člunu se uvelebili staří vysloužilci a mastili karty. Serjoža Blinov dostal mořskou nemoc. Ispolatov se podíval do mladíkova zeleného obličeje a rozvláčně řekl- Ty vypadáš...Serjožo!-
Byli neskonale zákeřní, útočili jako někteří jedovatí hadi, bez zachřestění,bez zasyčení. Student si přihnul z láhve.
Donekonečna ubíhá říční proud.
Ryby v něm , mají chladnou krev ,ale jejich láska je žhavá.
-Už nepatřím do starého železa,dnes je jeden z nejkrásnějších dní mého života!!!-pomyslí si Otakar.
První kulka mu hvízdla u ramene a vyrazila mu chomáš srsti z oděvu.
Po hmatu bleskurychle uvolnil brokovnici.
Bylo pozdě.
Kulky křižovaly noc a výkřiky zasažených mužů rvaly temnotu na kusy. William pálil salvu za salvou a v odpověď se ozýval řev bolesti.
Serjoža Blimov padl do vln. Ispolatovo tělo leželo přes zábradlí jako nepotřebný kus mokrého hadru. Student,Rozumek a Upejpavý miláček byli bojem nasyceni a zmizeli v křovinatém loubí,kde po nich zůstal nažluklý zápach.
Člun plul bezmocně dál. Vlček se posilnil lokem z benzínové pupmy aby se zásobil močí onoho pekelného psa,který poháněl jeho amokem posedlý mozek.
Obloha se naplnila řevem. Obloha se naplnila hromových výbuchem.Příboj vstoupil do atmosféry.Brzdící manévry se astronautce Petersové nepodařilo zvládnout díky lsti ostnavců a tak když jsem zvedl oči ke hvězdám, žádné tam už nebylï.
Temná silueta Příboje zakryla všechno.
Nebyl kam utéci.
Antény Příboje mířili přímo na Otakara Vlčka . Obrovitý hvězdolet se s burácením snášel k zemi. Jako převrácený osmipatrový dort se řítil na toho nešťastníka.
Na druhé straně jsem je všechny spatřil. William, Bobby, Suzanne.
Bobby se tiskla k Williamovi.
Zavřel jsem oči vteřinu poté,co jsem uviděl Otakara Vlčka,který se právě s ohromeným,nevěřícným výrazem stal na chvíli nejpodivnějším motýlem ve sbírkách světa.Antény Příboje ho na kratičký okamžik proklály skrz naskrz.
Má mysl se pustila do vytváření klíčů k časoprostorovým dveřím,neurony putovaly po informačních dálnicích,bělmo se mi vetřelo do zavřených očí.
Poslední vjem.
Exploze Příboje a tlaková vlna která mi pomohla otevřít jednu z časoprostorových západek .
Za ruku jsem držel astronautku Petersovou.
Zachránili jsme se.

Ghostly jets seen streaming from Milky Way's core

31. května 2012 v 16:14

Ghostly jets seen streaming from Milky Way's core


Astronomers have found the best evidence yet that the dormant gravitational monster that lies at the centre of the Milky Way - a supermassive black hole known as Sagittarius A* - recently emitted a pair of γ-ray jets.

As they feed on stars and clouds of gas that stray too close, black holes at the centres of other galaxies create bright jets that can be seen across cosmic distances. But the Milky Way's black hole shows no signs of such activity. Now, the Fermi Gamma-ray Space Telescope has picked up some faint γ-ray signals that suggest that Sagittarius A* has not always been so tranquil. The black hole could even have been active as recently as 20,000 years ago, after gulping down a gas cloud with a mass about 100 times that of the Sun, says Douglas Finkbeiner of the Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics in Cambridge, Massachusetts.

Ancient Egyptian Calendar Reveals Earliest Record of 'Demon Star'

31. května 2012 v 16:13

Ancient Egyptian Calendar Reveals Earliest Record of 'Demon Star'


Ancient Egyptians may have chronicled the flickering of a star known as "the Demon," perhaps the earliest known record of a variable star, astronomers suggest.

The ancient Egyptians wrote calendars that marked lucky and unlucky days. These predictions were based on astronomical and mythological events thought of as influential for everyday life. The best preserved of these calendars is the Cairo Calendar, a papyrus document dating between 1163 and 1271 B.C. The entry for each day is prefaced by three hieroglyphics that indicate either good or bad luck, with the characters often derived from events of mythology.

vynikající film- Nebezpečná metoda.

29. května 2012 v 18:27
http://www.csfd.cz/film/275050-nebezpecna-metoda/

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou- kapitola padesátá čtvrtá.

24. května 2012 v 16:18 | Lubomir74
Kapitola padesátá čtvrtá

Mistři rizika- dokončení.

Někdy se mu zdálo,že všechno pšatné skončilo v těch špatných časech,které už minuly.Ale stane-li se něco, co ho vzruší a oddělí od nenávratné minulosti,pak se život znovu zaskví závratnými barvami jako onen karneval, který utichnul na prahu jeho zralosti.
-Ale nechci lhát.Ano. Život se se mnou pořádně vláčel po Aljašce.-
-Co jste tam dělal ?-
-Věřte mi , dělal jsem si co jsem chtěl.-
-Člověk by si myslel,že jste byl na Klondiku v době,kdy tam řádila zlatá horečka.-
Tata Iwi odpovídal ochotně.-Klondike...ten snad ani nestojí za dobré slovo. Tam bylo mnohem snažší narýžovat bednu zlata než zbohatnout a nezkápnout přitom. Pušku jsme nedali z rukou ani na okamžik. Když někdo zaklepal na dveře naší chatrče po západu slunce,začal jsem nejdřív střílet a teprve pak jsem se ptal kdo je tam. To nebyla zlatá horečka...spíše krvavá. Nedovedete si představit jak surový může být kulturní člověk, když ho omámí touha po mamonu.-
-Promiň, já nerada,miláčku.-řekla Suzanne a zakroutila mu ručníkem nosík.
-Nemyslel jsem na to co dělám.- Šťouchl ji schovívavě do břicha a řekl si o hlt kořalky. William mlčel. Ale já ?
Ta stará,známá, sladce drsná vůně, kterou jsem ucítil,když jsem se přiblížil k jejímu stínu v domu.
-Proč jsme vlastně tady ? -napadlo mne najednou. -Plop!!!!-vyplnil se najednou vzduch okolo nás.
-Ještě k tomu stěhování.-řekl Kapitán. -Mám hromadu desek a dost velký gramofon.Ale mohli bychom si vzít taxi.-
-Můžu to zařídit. Seženu auto.-řekl Tata Iwi.
-No to je báječné. Přátelé, nedáte si další pivo ?-
-Ano-řekl všichni najednou.
Kapitán se usmál. Vypadalo to, že už je pěkně namazaný.
Z temnoty se vynořila ruka a zatahala Tatu za ucho.
-Hej babi!-zvolal nečekaně přísným hlasem Kapitán.-Měla by jste s sebou mít mačetu,pobíháte po pralese jen tak naboso, co kdyby se objevil had...?-
Nebylo slyšet vlastního slova. Vítr najednou sílil a sílil.
Babka mlékařka ječela a ječela a ječela a Tata Iwi skučel bolestí a Kapitán se smál. William na nic nečekal a jednou ranou Babku mlékařku skolil.
Ležela v tratilšti krve, naboso, a chrčela:- Má koza...má vnučka..zachrání svého parašutistu ? Williame...Willia...- a vydechla naposledy.
-Dem domu !- křikl široký belfastký přízvuk.
William zastrčil revolver do pouzdra.
-Předstoupil jakýsi muž.
-Já! Bylo to to takhle pane Komisaři . Nemohl jsem přijít na opravu dřív protože šéf...zkrátka materiál ještě nepřišel.-
-Mluvte k věci !-
-Že ta paní odcestovala jsem nemohl vědět. Když si někdo objedná řemeslníka,tak by měl aspoň nechat vzkaz u souseda.-
A docela nahoře nad džunglí jsou postavy v kombinézách. Stoupjaí stále výš a výš k obloze a táhnou nad džunglí tenké drátky.

Nepal's mystery language on the verge of extinction

23. května 2012 v 19:55

Nepal's mystery language on the verge of extinction


Gyani Maiya Sen, a 75-year-old woman from western Nepal, can perhaps be forgiven for feeling that the weight of the world rests on her shoulders.

She is the only person still alive in Nepal who fluently speaks the Kusunda language. The unknown origins and mysterious sentence structures of Kusunda have long baffled linguists.

As such, she has become a star attraction for campaigners eager to preserve her dying tongue.

Madhav Prasad Pokharel, a professor of linguistics at Nepal's Tribhuwan University, has spent a decade researching the vanishing Kusunda trib.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou - kapitola padesátá třetí.

23. května 2012 v 18:12 | Lubomir74
kapitola padesátá třetí.


Milovníci rizika.

Zaparkovali před vysokým úzkým domem, okna v přízemí byla zazažena zašlými síťovanými záclonami. Cihlová zeď otlučená, z rozbitého okapu stékala stružka vody a zanechávala na předních schodech slizkou zelenou skvrnu.
Byl to dvoupatrový dům a horní zlomené trámy čněly nad větvemi stromů jako podivné kýly ztroskotaných lodí. Mrtvý dům mezi tisíci mrtvými domy, šeptající poselství dávno zašlých dob.
Všechno se chýlí ke konci.
Kdesi na předměstí Londýna spustí někdo gramofonovou desku a v tichu k nám dolehl tichý,hluboký a chraptivý hlas zpěvačky Varji Paninové:- Má milá, je to čistě ženské hledisko
Zkus mě zastavit, udělej zázrak
Na světě není nic tak velkolepého
Aby to velká bomba
Nemohla vyhodit do povětří
Zvenčí mě někdo volá, teď nechci být sama
-Říká, ve skutečnosti říká, že má zlou krev.- pronesla Bobby.
Usmál jsem se. Kráčeli jsme tichem, poté co píseň dozněla.
Svět dospělých se liší od dětského jen minimálně. je to svět ,kde násilníci jsou na tom nejlíp, kde výmluvy neuspokojí nikoho,nejméně člověka samotného, kde zbabělství rozleptává duši a je ti z toho nanic.
-O tomhle je ta píseň.-řekla Suzannne.
Hřmí a prší. Větev stromu se prudce komíhá před kalným světlem pouliční lampy a vrhá groteskní stíny na lesknoucí se chodník.
Minuli jsme dětské hřiště. Opuštěné.Kráčeli jsme mlčky.
Od hřiště jsme šli k cenote dagrado-posvátné studni. není nic divného,že Mayové,kteří se klaněli bohu deště,považovali studnu za posvátnou.Nablízku nejsou řeky Pokud někdo vůbec věděl,že se podzemní řeka objevuje a zase ztrácí v podzemní džungli,pak to museli být jen lidé vyvolení. A náhle se v místě,kde voda nikde nebyla,propadla dvacet metrů silná vrstva vápencové horniny a objevila se- voda. V propadlině zmizely pod vodou keře a stromy a bílé stěny uprostřed bujné zeleně pralesa si žádaly oběti jako zuby velkých úst boha deště.Podle legendy házeli do studny nejkrásnější dívky. Bohatě je oblékli,ozdobili drahými šperky a pod bílými přehozy je vodili ke studni. Avšak zvláštní skupina,která prozkoumala dnos tudny v roce 1974,dokázala, že do studny nebyli shazovány dívky. Všechny kostry které byli nalezeny v hloubce třinácti metrů, patřily mužům.
Tata Iwi v anachronickém vlaštovčím úboru a s pokleslými koleny se mlčky uklonil až k zemi. Mělo to úspěch. Všichni se smáli.
Rty má sinalé a oči se mu nebezpečně lesknou.-Tohle tedy chcete ?-
Jeho mysl se okamžitě pustila do vytváření představ a obchodnice Růžena Rybízová otevřela oděna do pestrého lesklého županu a udiveně zamžikala.
Cáry mraků se honí kolem bledého měsíce, který právě mizí za černou stěnou deště.
Bobby vyprskla smíchy.
Tata Iwi se zdánlivě přísnou tváří ohlašuje,že si musí něco obstarat v obchodě se smíšeným zbožím slečny Rybízové.
Vztek mě zbavil soudnosti a připravil mne o opatrnost.
-Stvůro! Dej Pozor,aby z tebe nevyrazil tvou mizernou duši !-
V našem světě se zprávy šíří rychlostí světla. Vždy to tak však nebude. Tata mě probodnul pohledem.
-Podívej! Žijeme s bacily kolem sebe a když proti nim začneme být imunní, může nám být jedno, že existují. Ano, jsem rád, že to vím. Jsem rád, že docela přesně vím, kdo si o mne otírá hubu. Z kterého kouta po mě házejí blátem. Dříve...dříve...,když jsem byl mladý.Uvědomuješ si,že se utíkáš k pohanským pověrám,aby jsi odvrátil boží hněv ? Což svědčí o tom,jaký zmatek m¨áš v otázce náboženství.-
Mluvil bezchybnou němčinou, unaveně a huhlavě alá Graf Zeppelin a zakončoval své věty násilným, imblecilním smíchem,přecházejícím až do násilně a nesnesitelně bryskních tónů. Hlavu pokrývala čepice s našitýma ušima ze starého vlka. Trčely do stran , vždy nastražené, jako by tušily nebezpečí.

Konec první části.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou- kapitola padesátá druhá.

22. května 2012 v 15:55 | Lubomir74
Kapitola padesátá druhá.

Ještě k tomu stěhování.

A ndrej Petrovič Slomin,redaktor, začal den tím,že vynadal svému tokijskému dopisovateli Pucynovi,který před časem působil v Londýně jako falešný hráč.
-Přesta'n mi cpát do každého čísla ty svoje článečky o úspěších výstavy rybářského průmyslu v Ósace. Má to smysl, vychvalovat zdokonalování rybářského náčiní,když všichni naši lososi končí v japonských nebo amerických sítích?-
Když to ale vyslovil, blesklo mu hlavou,že třeba pokouší osud.
Pucyn s úsměvem potvrzuje.- Splnil se mi můj sen. Vždycky jsem se chtěl objevit na titulní straně jako model.-
Ratatata se vzdalovalo. Z čím dál větší dálky se rachocení ozývalo, tím nápadněji se pdoobalo noční střelbě z kulometu na Sierra Guadarrama.
Solomin posílá po niosičích několik dopisů,jež mají odevzdat na policejní stanici. V jednom z nich se píše:- Optimisté jsou nadšeni,pesimistům se jedna z obávaných nočních můr mění ve skutečnost. Nejsme ve vesmíru sami. Ze snímků které zhotovila astronautka Petersová je zřejmé, že povrch Jupiterova měsíce Europa je pokryt silnou vrstvou ledu. Pod ním se nachází voda v tekutém stavu. Je tam skutečně život ? Vládne tam Namor ?-
Noc se snesla rázem. Pampa mlčí. Malé městečko se spokojeně protahuje ve vlahém vzduchu. Ostré světlo reflektorů pomalu jedoucího auta sklouzne po velkém, křiklavém poutači : DO ŘÍMA ŽÁDNÁ CESTA NEVEDE.

A za ruku jsem držel astronautku Petersovou - kapitola padesátá první.

21. května 2012 v 16:41 | Lubomir74
Kapitola padesátá první.

-Ďáble !- řekl.

Kapitán si zamračeně prohlížel dlouhé stoly. Bylo tu všechno : whisky,rum,líh,odporné japonské saké a také bílá vodka ze Smirnovova závodu.
V tu chvíli se rozezněly zvony. Bylo to klekání,ale Carmen Rosa sebou polekaně trhla,protože si neuvědomila jak čas letí, ani si nevšimla ,že nadchází soumrak.
V otevřených dveřích,spojujících krám s domovní chodbou se objevila silueta doni Carmelity.
-Anděl Páně zvěstoval Marii...-řekla.
A Carmen Rosa odpověděla, stejně jako každý večer- A ona počala z Ducha Svatého.-
-Pojďme se napít- navrhla pak.- Mám chuť tuhle náladu utopit.-
O půl hodiny později ve stinném koutku malého baru s novou odvahou pozvedla skleničku.
-Na nás dva. Dokud budeme jeden druhého chtít,je všechno v pořádku. Co nám mohou udělat. Není přece jenom Alžír. Pořád jde o to, získat čas. V nejhorším odjedeme spolu,kam budeš chtít. Po lekci, jakou jsem dostala tady, se už nebojím ničeho. Musím jen vědět, že mne chceš.-
V ruce držela vařený artyčok, v půli oloupaný. Neměl jsem už pro její věčné stesky uši. Vypovídala poněkud pateticky a s gestikulací rukou, u hezké ženy obvyklou. Dveře byli pootevřené a přece, ve večením dusnu vykřikla posledně a jedovatě -Pakáž!-
Nad Kamčatkou zapadalo všechno, v čele s nadějí.
-Nechal jsem si album fotografií-řekl jsem Carmen Rose. -Kdyby Vás to zajímalo, všechno vám ukáži. Ale varuji Vás, některé obrázky jsou dost dramatické.-
-Lodní jatky.-ušklíbnul se Kapitán.-Krásný hřbitov mrtvých lodí. Doopravdy existují.Často jsem cítil něco jako sevření u srdce,když jsem objevil rozlomený, třeba napůl potopený vrak,napadený rzí a škeblemi.-
-Ďáble!-
Jakýsi mužský hlas z hloubi ulice vykřikl to slovo tak hlasitě,že proniklo zavřeným oknem.
-Tiburcio,před půl hodinou jsem ti říkal o další pivo,máš v hlavě seno ?-
Naléhal brunátný a žíznivý Tony Roberts. A zatleskal,jako by byl v baru někde v Dallasu, nebo Houstonu.
-Třikrát brandy, ty macatá,ale pohni pozadím, máš moc velkou zátěž! -ozvalo se z mračen houstnoucího dýmu.
Servírka pustila z ruky špinavou utěrku a bez dalšího ptaní nalila do dvou podezřelých skleniček trochu čirého likéru z láhve. Doplnila sklenice vodou. Tekutina se okamžitě mléčně zakalila a zavoněla anýzem. Přistčila skleničky před nás.
-Aspoň tohle je štěstí.-pomyslel jsem si. - Díky Bohu, že nejsem otrok chlastu.- Bylo mi Kapitána líto. Smutný případ.
Pod sinalým světlem zářivek.
Oba obsluhující indiáni běhaly horlivě sem a tam se smaltovanými podnosy v rukou. Zrovna tak se namáhal Tiburcio i tlustá Kubánka.
-No spaghetti ?-zvolala žena s mramorovým poprsím do jásavého halekání v hale.
-No spaghetti , no macaroni ,no ravioli, no meat, a -u -n- l -y vegetable for indians.-vyvolával krákoravě malý postarší Brit s pletí jako vydělaná kůže. -Six indians!- a roztáhnul pět prstů,pak nechal vztyčený jenom palec a šermoval jím, když stále týmž žoviálně jarmarečním tónem komandoval stádo kolem sebe.
Zaznívala hudba, neznámá a nikterak konejšivá. Smyčce, bubny, flátny.Linula se z gramofonu za mužem v uniformě obchodního námořnictva,který tančil na koberci,důstojný, vážný, osamělý. Měl olivovou pleť a černý knír,na konci zakroucený jako pirát v pantomimě. V Kapitánově ruce se vznášela sklenice piva a pohupovala se rytmicky podle hudby. Z kuchyně vyšla Lili, v ruce tác s dalším pivem a láhví Vat 69.
Vlhký , dusný podvečer, těhotný francouzským benzínem ho narkotizoval právě tak jako pernod.
-Půl kila zrnkové kávy,doňo Lili. -zavřískal dětský hlásek a Carmen Rosa poznala hlas Niacora, ministranta, který na pohřbech říkal :-Ámen.-
Film našeho ztroskotání stále nekončil.
Kapitán vstal a zamířil si to ke dveřím. Stiskl rty tak silně, že jeho ústa vypadala jako čára. Zachytil atomicky minimální ozvěnu hektického sférického pískání,když černou oblohu probleskne ohnivá čára.
Vzpomněl si jak za mrtvých odpolední sedával ve strážním koši a hleděl vzhůru za dávno zmizelými svazy bombardérů které rozsévaly smrt někde nad Čínou.
Pak ho pohltila mokrá noc. A znovu zmizel v mlčenlivých údolích.
Od nádraží se ozvalo srdceryvné zavřeštění lokomotivy-to vyjel z tajgy expres směr na Londýn.
Připadalo mu to jako dobré znamení a naplnilo ho to radostí.

Operace Ječmínek- 106 km.

20. května 2012 v 12:57 | Lubomir74
Pár fotek ze včerejšího výjezdu za Kroměříž.