...Půda mužského srdce je kamenitá, každý si na ní pěstuje,co umí....a stará se o to.
Blog Lubomíra Tomika

Červenec 2009

Bruce Willis jako agent s minulostí

30. července 2009 v 20:23
Bruce Willis jako agent s minulostí - 30.07.2009
Komiksová adaptace bez superhrdinů? Sem s ní! Obzvlášť pokud je autorem předlohy jeden z nejuznávanějších komiksových scénáristů současnosti, Warren Ellis. Jeho špionážní thriller Red je hodně drsná záležitost o bývalém agentovi CIA, který sloužil v zahraničí v rámci tzv. "black-ops". To znamená, že se podílel na té nejhorší špíně, jaká je s působením špionážních agentur spojována - atentáty, únosy, mučení, pašování, pokusy na lidech a pod. Paul Moses (Bruce Willis) už je sice ve výslužbě, ale když si nový šéf CIA (Morgan Freeman) přečte jeho složku, je humusem v ní nalezeným natolik znechucen, že nařídí Mosesovu likvidaci. S trojicí vyslaných zabijáků si však veterán snadno poradí. Začíná štvanice, během níž se dozvíme odpověď na otázku, jestli jeden agent v důchodu se svými staromódními fintami a zabijáckými praktikami dokáže čelit přesile high-tech vyzbrojených mladých dravců. Zní to skvěle, Ellis je obvykle zárukou kvality, teď už jen doufat, že se film v režii Němce Roberta Schwentkeho (na startu je jeho sci-fi romance The Time Traveler´s Wife) a v produkci vzmáhajícího se studia Summit Entertainment povede. Vidět Bruce zase jednou v nějaké nekompromisně akční bombě by rozhodně nebylo od věci. (Cervenak)

Ve Vietnamu byla objevena největší jeskyně na světě

29. července 2009 v 16:51
Odlehlá džungle ve Vietnamu se stala místem významného nálezu. Obrovská jeskyně, která byla nedávno objevena, totiž svou velikostí poráží všechny ostatní známé jeskyně na světě, včetně té doposud největší - Deer Cave na malajském ostrově Borneo. Šířka a výška jeskyně se v jednotlivých částech značně liší, ale extrémní délkou nejméně 4,5 kilometru je jeskyně Son Doong rekordmankou.

Pokud jste se donedávna zeptali znalých speleologů, která jeskyně je největší na světě, svorně odpovídali, že tzv. Deer Cave na ostrově Borneo v Malajsii. Tato jeskyně má 91 metrů na šířku a výšku a na délku měří zhruba 1600 metrů. Podle nejnovější studie však není už největší na světě. Vietnamská jeskyně Son Doong ji totiž značně poráží svou extrémní délkou.
Expedice, která vietnamskou jeskyni nacházející se v národním parku Phong Nka-Ke Bang zkoumá, nyní uvedla, že měří na délku minimálně 4,5 kilometru. Její členové informovali, že je jeskyně dost možná ještě delší, avšak sezónní povodně zabránily speleologům v dalším zkoumání.
Šířka a výška jeskyně se v jednotlivých částech liší, avšak po většině délky splňuje aspoň rozměry 80 krát 80 metrů. Jsou prý ale i místa, a to i několikakilometrová, kde se výška se šířkou vyšplhají až na 140 metrů. Tvrdí to aspoň člen Britské asociace pro výzkum jeskyní Adam Spillane, která výzkum na místě provádí.

Za rok se vrátí

Spillane byl členem první ze dvou skupin, která vstoupila do jeskyně. Jeho tým se dostal do místa, kde mu v cestě stála 14 metrů vysoká stěna. Druhý tým pak z jeskyně vyhnala sezónní povodeň. Spillane má však jasno: "Příští rok se vrátíme, přelezeme tu stěnu a podíváme se, jak jeskyně pokračuje dál."
Do jeskyně přivedl expedici místní farmář, který našel vstup před několika lety. Vietnamsko-britskou skupinu speleologů přivedl do jeskyně poprvé v dubnu. Expedice doposud v jeskyni objevila i podzemní řeku proudící přes 2,5 kilometru dlouhou první pasáž jeskyně či stalagmity dlouhé více než 70 metrů.

Gta 4-Prozatím nejlepší mise!

28. července 2009 v 18:24 | Lubomír
Zatímco jsem dohrával Resident evil 5,dal jsem si v GTa 4 trochu oraz, a spíše jsem se soustředil na rozkoukávání a zapamatovávání ulic a uliček, a seznamování s městem..Na netu jsem si dal s dvěma holkama rande, na neděli a na pondělí- a tak nějak bylo vše v poklidu.
Dnes jsem si řekl,že by nebylo špatné vydělat nějaké peníze bokem, a tak jsem se nejdřív nechal najmout Elizabetou na odklízení dvou těl,které sejmula ve svém bytě- a doktor který obchoduje s orgány mi byl skutečně vděčný....

Pak představovačka u Patricka a přepadení lodě,která přivážela léky- a následný úspěch mě podnítil k další akci-protože do prvního rande bylo ještě dost času- ale události se dali do pohybu!

Najednou telefon a volal Playboy X-nechutný černý frajírek- a na schůzce mi navrhnul ,že se mám postarat o jeho mentora Dwayna,kterého proustili z vězení a pro kterého jsem už pracoval.
Playboy X

A tak jsem si říkal,že tohle asi odmítnu....asi za hodinu poté volal Dwayne,že má podezření na Playboye,který mu jistě usiluje o život.Najednou jsem stál před problémem:sejmout Playboye X,který mi byl jistě vrcholně nepříjemný,ale byl méně nebezpečnější než Dwayne do budoucna, anebo sejmout Dwayna? Aha ?
Dwayne

Ale nakonec nebylo jiné cesty-vešel jsem do bytu Playboy X - a po krátké přestřelce,během níž jsem se zbavil jeho ochranky jsem ho dostihnul v zapadlé uličce a odpravil jsem ho.
Vrátil jsem se do bytu-který jsem zabavil pro sebe-konečně po všech těch dnech pořádné bydlení! Koukám na televizi,vstanu a v tom-telefon a mmskou mi přišla fotka na které nějací muži drží Romana, mého bratrance v zajetí ,protože jim prý dluží peníze! Sakra,ještě jsem nestačil ani nakoupit zbraně a vestu- a už v tom zase lítám!Volá Romanova přítelkyně ,že se nevrátil domů....no trochu pozdě.

Nechám se taxíkem zavézt na místo uvedené únosci- a pak už to lítá a střílí se ze všech možných kalibrů- a na konci musím odstřelovačkou sejmout maníka který drží Romana v šachu zbraní u hlavy- a trefuji se.Odcházíme domů....
Sotva se ráno vzbudím,telefon .Volá Roman,že nám koupil nový apartmán ve slušnější čtvrti-...Kde jsi na to vzal,-ptám se. -"No půjčil jsem si....-
Aha.
Položím telefon- a dojde mi že jsem prošvihnul první rande- a tak pálím na to druhé ! Stíhám a jdu s Carmen na večeři.Je celkem milá- a beru si od ní telefonní číslo.Tohle by mohl být začátek pěkného přátelství,tady v Liberty City....

Hlasujte pro My dying bride !!!!

27. července 2009 v 16:10 | Lubomír
http://www.rockmax.cz/tlacime_rockchart.php?p=01111001

Solomon Kane

26. července 2009 v 17:40
Pokud jste si zhruba před rokem a půl vyšli na procházku Prahou, měli jste jistou šanci, že narazíte na Solomona Kanea. Právě u nás se totiž točil celovečerák s vojákem z šestnáctého století, který by rád vykoupil svou zaprodanou duši životem v míru, ale nezbývá mu než bojovat se zlem.
Hrdina příběhů Roberta E. Howarda, jehož Barbar Conan už se na filmové plátno podíval dávno, si konečně taky zkusí urvat kousek své filmové slávy a učiní tak s tváří Jamese Purefoye (Marcus Antonius ze seriálového Říma) a v režii Michaela J. Bassetta (Pustina, Mrtvá hlídka). První díl plánované trilogie se sice na rok kdesi zdržel a stále nemá datum premiéry, ale po letošním Comic-Conu se to snad změní.
Naznačit se to snaží nová fotka a dva plakáty (druhý je staršího data), přičemž nezbývá než doufat, že z toho nebude druhý Van Helsing (a že to ten klobouk křičí). Rozpočet 40 milionů ale není nějaké terno a za kamerou nesedí žádná režijní jistota, takže se v podstatě dá říct, že může Solomon Kane jedině překvapit. Víc snad napoví nějaký ten trailer.

The Gathering lyrics-West pole

25. července 2009 v 20:19

As the late evening sun
Slides her way through copper clouds
Golden leaves from autumn
Play over a dusty breeze
I slide my way through the empty park
Weary eyes

Your memory fades
Like dust wake the shades
The still night comes breaking in
Dry raindrops on summer wind

As the late evening sun
Shines her way through aging sky
Closing in on autumn

As I watch the miracle
Of seasons changing
I saw the leaves die

Your memory fades
Like dust wake the shades
The still night comes breaking in
Dry raindrops on summer wind

But I can still see you and I can still hear you
You're spinning around in my head

I can still hear you and I can still see you

Tide is down
I thought I heard the perfect note
I thought I heard you call my name

Your memory fades
Like dust wake the shades
The still night comes breaking in
Dry raindrops on summer wind

Aleš Brichta extrémistou

25. července 2009 v 11:59

Aleš Brichta extrémistou

09.07.2009 05:00, Petr Bláha
Aleš Brichta je fenomén. V Arakainu si udělal jméno a jako drtivá většina metalistů to neměl za bolševika jednoduché. Netají se svým pravicovým myšlením, jenže na své poslední desce možná překročil rozumnou mez a v době, kdy nám Kanada chce obnovit vízovou povinnost, navrhuje deratizaci Romů.
Aleš Brichta
© Jan Vágner
Natočil sice hudebně kvalitní desku plnou muzikantsky vyzrálého materiálu, ale za textovou složku by zasloužil zostřený inkviziční výslech. Nebudeme si nic nalhávat, svoje hlavní textařské zbraně vyplácal v Arakainu a od té doby kvalita značně klesá, ovšem až doposud jsem v jeho tvorbě nepozoroval žádné extrémistické tendence. Vše změnila jeho nová deska, která byla šířena zdarma ke vstupu na koncert Motörhead. Jmenuje se "Deratizer" a na obalu má deratizéra. Zběžně jsem jej prohlédl a schoval do batohu, protože se chystala show. Ovšem vystoupení rockového matadora a jeho AB Bandu začalo právě songem "Deratizer", který je kamenem úrazu a má nekorektní refrén: Politici dělaj z každýho vola
na ulici kradou cikáni kola
už by to vyřešit měl
nějakej deratizer
To se prostě nedalo přeslechnout. Ano, bylo tam zmíněno i politické téma, ale kritika politiky je u rockerů podstatně častější jev než volání po rasových čistkách. Chvíli jsem se nevěřícně drbal na hlavě, pozoroval stejně udivené reakce lidí okolo a pak jsem se podíval opět na obal CD. Onen deratizér deratizuje na Karlově mostě. Nebudeme řešit, kde se na něm vzal zobrazený kanál, to je vedlejší. Podstatný je předmět deratizace. Protože vpředu je vykreslená postava, která má být očividně romského původu. Aby toho nebylo málo, tak v jedné ruce nese autorádio a v druhé dámskou kabelku. Tohle má jednoznačný výklad a těžko by se to vysvětlovalo jinak. A když k tomu připočteme silně nacionálně orientované texty, jako je "Česká zem"...
Aleš Brichta band, BNMIG07, Malá skála, 27.7.2007
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
Ve finančním světě zuří krize a někdo tady volá po deratizaci určitého etnika. Navíc ve chvíli, kdy Dělnická strana nabírá na popularitě. Tímto Aleš Brichta překročil snad všechny společenské meze a ať byl celý text myšlen jakkoliv, tak to je od základu špatně. Lidská společnost snad dospěla do fáze, kdy i malé dítě ví, že kradou stejně tak obyvatelé romského původu jako ti bílí. Neví to snad vysokoškolsky vzdělaný rocker? Tohle by se opravdu stávat nesmělo a nesmí, vždyť se ohlédněme jaké poselství nám do dnešních dob zanechala kapela Orlík, která taky jen upozorňovala na cikány. Já sám bych v životě nečekal, že se podobného výjevu dočkám u české rockové špičky.

Textařský úlet Aleše Brichty aneb odvrácená strana rocku

25. července 2009 v 11:59

Textařský úlet Aleše Brichty aneb odvrácená strana rocku

Textařský úlet Aleše Brichty aneb odvrácená strana rockuNa konci června vydal Aleš Brichta nové CD pod hlavičkou svého aktuálního projektu AB BAND. 9. července napsal můj redakční kolega z Musicserveru Petr Bláha sloupek upozorňující na problematickou pasáž textu titulní písně "Deratizer" i motiv na obalu nahrávky. Následující článek jednak navazuje na ten od Petra Bláhy, ale je též reakcí na diskuzi, kterou původní text vyvolal. Zvažoval jsem sice, zda nebude další medializace problému jen negativní reklamou něčemu, co je mi osobně cizí, nakonec však zvítězil pocit, že veřejná ignorace by nebyla o nic prospěšnější.
Nebudeme se zabývat smutným českým koloritem internetových diskuzí, agresivních výpadů proti autorovi článku (který se sám žádných invektiv nedopouští) a dalších průvodních jevů anonymního primitivismu, jakým je třeba vzájemné podstrkování příslušnosti k Antifě či Dělnické straně. Stranou necháme též čistě hodnotící názory pro i proti článku (které byly v relativní rovnováze a v době psaní tohoto textu jich bylo 159). Už více nás bude zajímat skutečnost, že je upozornění na agresivní rasový stereotyp v textu Aleše Brichty nazýváno "moralizováním" a to pokud možno soudružským. Posílání autora článku do Rudého práva by sice mohlo spadat do kategorie příspěvků tak hloupých, že ani nestojí za to je komentovat, kdyby nevystihovalo plytkost celkové argumentace a neschopnost (či nechuť) pochopit jádro Bláhova sdělení.
Pro začátek si ujasněme několik věcí, které se nabízejí jako nejsnadnější terče. Petra Bláhu osobně neznám a následující text tudíž není něčím, co by mohlo být označeno za "kamarádskou obranu". Účelem článku není ani komplexní "názorová analýza" Aleše Brichty a jeho tvorby. A přestože to nepředpojatý čtenář pochopí sám, pod tíhou dojmu z diskuze k inkriminovanému článku dodávám hned ze začátku polopatě: ano, domnívám se, že problematický text je (i v kontextu celé skladby) rasistickou invektivou a znepokojuje mě, že může takový počet čtenářů a posluchačů vést k poklepávání po ramenou za "odvahu". Detaily následují. Čtěte důkladně.
Kamenem úrazu se stal Bláhou citovaný text
"Politici dělaj z každýho vola
na ulici kradou cikáni kola
už by to vyřešit měl
nějakej deratizer"
a prvními argumentačními nástroji slova o vytrhávání z kontextu dané písně i celého alba, které obsahuje dále mimo jiné opakovaně připomínanou "Píseň pro bílou hůl". Obávám se nicméně, že absolutizujícímu verši "na ulici kradou cikáni kola" čtení v kontextu celé skladby (které jsem s důsledností absolvoval) nijak nepomáhá a neproměňuje jeho roli v něm. Něco podobného platí i o planém argumentu s "Písní pro bílou hůl", která sice opakovaně lituje hrdinu, který "je černej", přičemž jeho "černota" odkazuje zejména ke slepecké temnotě (což Brichta na rozdíl od některých diskutérů ví, ale nezabraňuje mu to, aby podsouval autorovi článku smyšlené pochody v uvažování). Přiznání, že Brichta dokáže vedle Cikánů poslat deratizéra též na politiky a obout se také do "bílých" (feťáků a bezdomovců) je sice "hezké", rasistický výpad proti "zlodějům kol" ovšem nesmaže a vytváří jen pohodlné alibi v duchu "Utekl jsem z hospody bez zaplacení pěti piv, ale v té druhé jsem svých pět rumů zacáloval. Tak co mě obviňujete z krádeže?". Jádro problému však leží ve skutečnosti, že text obsahuje zřetelný (negativní) rasový stereotyp, který je posilován nejen Brichtovou nešťastnou obhajobou ("Tady aby se člověk bál zazpívat, že sníh je bílej, aby ho neobvinili z rasismu, protože když se ušpiní, tak už přece bílej není a je to evidentně xenofobní narážka!"), ale zejména samotou existencí daného verše.

Blbci radí: "Nesouhlasíš a nemáš řešení, tak se k problému nevyjadřuj. My ale můžeme."

Pozoruhodný je rovněž jeden z klíčových argumentů odpůrců Bláhova článku a sympatizantů Brichtova textu, který více či méně agresivně upírá autorovi právo na jeho názor na základě toho, že nenabízí řešení inkriminované problematiky. Pomineme-li zvolenou metodu, je zřetelné, že Brichtovi jde o upozornění na úpadek politické scény i kriminalitu Cikánů. Petru Bláhovi jde o upozornění na nešťastnou realizaci tohoto záměru - existenci a stav problému nekomentuje. Zatímco Brichta "zpívá", Bláha "píše" (slovníkem diskutérů pak "kecá"). Ani jeden nenabízí řešení. Bláha to však schytává - řečeno diplomaticky - za praktickou neproduktivnost svého textu, jako kdyby bylo povinností sloupkaře nabízet řešení. Po tom, aby řešení nabízel Brichta, nikdo nevolá. Což by bylo v pořádku, kdyby nebyl opak požadován po Bláhovi. Ještě smutnější je, když tuto rétoriku použije sám Brichta, který Bláhovi napsal (a autenticitu tohoto příspěvku z Musicserveru potvrdil v diskuzi na svém webu): "Stojím si za každým slovem toho textu a pokud mi dokážete, že je v něm jediná lež, tak se vám veřejně omluvím. Zatím jste mě pouze přesvědčil, že jste stejní, jako ti politici, proti kterým je namířená - plná huba chytrých řečí a řešení žádné!". Nejen sám Brichta, ale i někteří diskutující naznačují, že když autor článku nenabízí řešení, nemá co rýpat do Brichtova "deratizačního plánu".
A dále jakoby říkali: "já taky řešení nemám, ale na rozdíl od vás, poseroutků, alespoň umím problém chlapácky pojmenovat". Upozornění na rasový výpad se tak stává nejen "pseudohumanismem" (jak pohodlné), zatímco skutečnost, že takové prohlášení veřejně známé osoby jen prohlubuje problém nabízením laciné berličky stádu a přiživováním xenofobní nálady, těmto lidem zavrženíhodná nepřijde. Upomenutí na rasismus v očích mnohých čtenářů splynulo s popíráním existujících problémů souvisejících s etnickou příslušností - ničeho takového se ale Bláha nedopustil, jakkoliv by o opaku vypovídala následná diskuze svědčící zejména o tom, jak snadno někteří podléhají médiím (bezpočet zaslechnutých, neurčitých a občas protikladných statistik a historek hodnověrných asi jako ta o černé sanitce). Redaktor je navíc označován za udavače, což mě poté, co odezněl trpký smích, přivedlo k sérii řečnických otázek. Kdyby v dobách Rudého práva existoval internet, byly by na jeho webu diskuze pod články? A jakou šarži v Stb by asi měl korektor? A jak hrdinně by si vedli ti, kteří Bláhu skryti za přezdívkami do RP posílají?

Primitivní uvažování maskované silnými slovy

"Ještě, že jsem nenapsal nějaký text o tom, co nemám rád a nezmínil tam třeba špenát. To by kvůli mě ještě nakonec zemědělci blokovali dopravu, že jim kazím ceny a odbyt zeleniny.", žertuje jádrem problému neposkvrněný Brichta v diskuzi na svém webu a prohlubuje tak nepochopení toho, že i kdyby svůj verš myslel "seberockerštěji" přímočaře, nepřestane být méně rasisticky stereotypním. A podobně hloupým, jako když kreslený deratizér na obálce desky "plynuje" vedle Cikána i bezdomovce lezoucího z kanálu a unaveného feťáka. Brichta tím vcelku jednoznačně říká: cikáni, bezdomovci a feťáci jsou verbež zasluhující odstranění. Opravdu vám to i s přihlédnutím k rockové nadsázce anebo případným neblahým osobním zkušenostem s výše pojmenovanými sociálními skupinami přijde jako šťastné, neřku-li odvážné? Text není o Cikánech, brání se na svém webu Brichta a dodává: "To, že je v textu zmíněna jejich část, která krade, je proto, že jsou jedním z mnoha objektivních problémů, které nikdo neřeší, jen se o nich populisticky kecá." Opravdu má ale Brichta pocit, že je vhodné dávat do souvislosti "deratizaci" a zobecňující obvinění na základě rasy? Brichta svůj text dost možná nemyslel rasisticky a nechtěl se obout do každého individuálního příslušníka etnika. Vylučuje se to ale s tím, že je jeho slovní konstrukce jednak hospodsky pohodlná, ale taky, ano, rasistická? Nemluvě o tom, že rychlá a snadná řešení jsou takřka synonymem extremistických projevů, ať už přicházejí z kterékoliv strany.
Bylo by vcelku snadné rýpnout si do muzikantova textařského důvtipu ("Do maminky chtělo by se ti vracet - ať nemusíš ze všeho tady zvracet"), dalo by se otřít i o jeho licoměrnost (jak si "Koncert pro Mirka" notuje s veršem "Politici [všichni?] dělaj k každého [a ne jen z toho, kdo se nechá?] vola"?) - o pohodlnosti argumentace už ale byla řeč. Účelem textu nicméně nebyl rozbor Brichtovy tvorby, ale upozornění na jeho textařský úlet i argumentační ustrnutí tento úlet obklopující. To obnáší mimo jiné odkazování k vlastnímu věku a zkušenostem, které implicitně vylučuje větší myšlenkovou vyspělost někoho mladšího, a jež Brichta naneštěstí sdílí i s některými dalšími věkově blízkými rockery z tuzemské scény. Lze ale brát vážně takové uvažování od někoho, kdo v reakci na obvinění z podléhání rasistickému uvažování napíše: "Mimochodem, válet se na dovolenou na pár měsíců za cizí peníze do Kanady, pod záminkou, že mě tu diskriminujete a upíráte mi svobodu slova, se nechystám."?
Klíčovým a nejzávažnějším je pak samozřejmě inkriminovaný verš (který mohl být úletem, což však zmíněné výtky příliš neumenšuje) a diskuze, kterou vyvolal článek k němu. Diskuze, která v nebezpečně velké míře ukázala, že agresivní rasistický výpad je nejen omluvitelný v rámci takzvané umělecké licence, ale i něco, co si zaslouží obranu a uznání za odvážnost. Že rock (nejen) na úrovni textů pracuje se zjednodušeními a přímočarostí, není nic nového ani něco, čemu bychom se měli divit. Brichtův nechutný stereotyp nicméně ukazuje nekreativní a odvrácenou stranu tvrdé hudby.
Současná doba směřuje k multikulturnímu konceptu. Tento proces je nejen nezvratný, ale především zcela přirozený. Migrace různých etnik či celých národů probíhá od samého úsvitu lidstva. Právo svobodného určení místa k životu patří k elementárním lidským potřebám a jakékoliv rasistické formy deklasace etnických či sociálních skupin náleží k projevům nejen sociální zakomplexovanosti, ale především absence existenciální inteligence čili světonázoru. Z antropologického hlediska jsou jednotlivé rasy neutrální, pojem "čistá rasa" je tak zcela irelevantní.
Považuji za alarmující skutečnost, že předsudky vůči etnickým, náboženským či sociálním skupinám v myšlení některých jedinců stále přetrvávají. O to více rozesmutní, že se tak děje v době, kdy žijící svědkové holocaustu ze svých vzpomínek již nikdy nevymažou pronikavý pach linoucí se z kremačních pecí či pohled na haldy tlejících lidských těl. Ačkoliv si to dnes možná nedokážeme připustit, konečnému řešení židovské otázky či jakékoliv nesmyslné genocidě předcházeli zvrácené ideologické projevy chorých jedinců.
Bohužel rakovina rasismu či jiných tendencí vedoucí k potlačování práv a svobod člověka bují i v oblasti rockové hudby, tedy žánru, jenž by měl být postaven na tolerantních ideologických základech. Nikdy jsem se nezajímal o tvorbu skupiny ARAKAIN ani o sólovou kariéru jejich bývalého leadera Aleše Brichty. Přestože si tento muzikant v naši zemi vybudoval slušné renomé, byl mi zcela lhostejný. Tuto apatii však rázně prolomilo až vydání aktuálního alba "Deratizer" jeho kapely AB BAND. Pan Brichta zde bohužel nastavil svou tvář, za níž se skrývá ideologické myšlení tak zvrácené, že se s ním nesetkáme snad ani u maloměstského povaleče v podniku čtvrté cenové skupiny. Album ostatně vyšlo v režii samotného pana Brichty formou pulpové edice určené k prodeji v trafikách.
Text titulní skladby "Deratizer" nejenže překročil pomyslné etické meze, ale především explicitně pobízí k potlačování práv a svobod člověka. Jakým právem pan Brichta útočí na romské etnikum a proč ho zcela absurdně jednotně determinuje? Každý člověk je ve své ryzí podstatě individualita a nikdy není možné každého jedince, jak se říká lidově, "házet do jednoho pytle".
Nebuďme lhostejní vůči zvráceným tendencím, které bohužel zasáhly pole působnosti našeho magazínu. Nestačí jen bojkotovat prodej alba "Deratizer" a koncertní činnost AB BANDu, ale všemi dostupnými inteligentními formami bojovat proti degeneraci lidské mentality.
Štěpán Šimek
V době, kdy i Daniel Landa označil svá orlíkovská léta za mladickou nerozvážnost, se do toho Aleš Brichta obul s nečekanou vervou. Výzva k deratizaci Romů je tak silným kafem, že snad ani nepotřebuje komentář.
Nejhorší na všem je, že se Brichta navíc nadutě hájí a snaží se své choutky skrýt za upřímnost. Klesá tím na úroveň primitivního burana s inteligencí dávno utopenou v hektolitrech piva. Kdyby se nejednalo o jednu z nejvýraznějších osobností tuzemské metalové scény a muže, který by ve svých letech měl již vykazovat jisté známky nadhledu a rozumu, mohli bychom nad tím mávnout rukou jako nad nerozvážným mladickým úletem duševně nevyzrálého jedince. Takhle se Brichta svou rétorikou jednoznačně přiblížil nechvalně známým řečníkům Dělnické strany a jejích neonacistických odnoží, což je velmi smutné. Dokonce bychom mohli polemizovat o tom, zda se tím nedopustil trestného činu hanobení rasy a národa, což je jistě na důkladné zvážení a určitě by nebylo od věci podniknout v tomto směru proti tomuto svéráznému "umělci" nekompromisní kroky.
Zatím doufejme, že aspoň některým posluchačům AB BANDu zůstala hrstka zdravého rozumu, tento rasistický "úlet" jednoznačně odsoudí a dají to Brichtovi zřetelně najevo. Třeba se konečně probudí a pochopí, jak nebezpečného a společensky nepřijatelného činu se dopustil a přestane se dmout pýchou nad svým hloupým hrdinstvím.
Miroslav Med

THE GATHERING - The West Pole

25. července 2009 v 11:47 | Štěpán Šimek

THE GATHERING - The West Pole

THE GATHERING - The West Pole2009 Psychonaut Records
S vydáním devátého studiového alba holandského zázraku THE GATHERING vyvstanou u nejednoho posluchače emoce související ani ne tak s hudební náplní, nýbrž s faktem, že po mnoha letech opustil ansámbl klíčový člen, extrémně charismatická zpěvačka Anneke van Giersbergen. Není žádným tajemstvím, že Anneke dala přednost své perspektivní sólové kariéře, kterou prezentuje pod hlavičkou AGUA DE ANNIQUE. Tudíž o její umělecký přínos nebudeme ochuzeni ani do budoucna, co však považuji za klíčové, je to, že rozloučení s Anneke THE GATHERING nejenže nerozhodilo, ba naopak, posílilo. Ostatně výměna na vokálním postu se u kapely neuskutečnila poprvé (celkem sestavou prošlo pět zpěváků/zpěvaček) a novicka Silje Wergeland z norské ženské skupiny OCTAVIA SPERATI se stala více než důstojnou volbou.
Pokud nepočítám kultovní počiny z metalového období kapely, kde instrumentální složka souzněla v jisté harmonii se zpěvovými linkami, u posledních počinů získala intimní triprockové rysy, sloužící jako rafinované podloží pro až esoterické vokální linky (ostatně Anneke si nikdy nepotrpěla na konvenční projev a její originálně vrstvený zpěv více než cokoliv jiného evokoval další hudební nástroj). Pokud doposud ženský zpěv patří k zcela signifikantnímu znamení kvinteta, s CD "The West Pole" prožívám opět trochu jiné dobrodružství. Po letech u THE GATHERING zase více vnímám samotnou instrumentální složku hudby a opět se potvrzuje, že René Rutten je bezesporu unikátní skladatel. Ostatně v mém úsudku mě utvrzuje i fakt, že poprvé v historii skupiny album otevírá instrumentální intro. Nestává se mi tak často, aby mně nějaká kompozice na první poslech nejen učarovala, ale doslova dostala do transu. "When Trust Becomes Sound" představuje THE GATHERING v příjemném reminiscenčním světle. Na jedné straně mě velice mile potěšila syrově znějící kytara, jako vystřižená z postrockového hájemství té nejvyšší jakosti, na straně druhé však kapela svůj entuziasmus dokázala ukočírovat, tudíž o regulérní návrat k zemitějšímu metalovému období se nejedná. S oním sympatickým nazvučením kytar se setkáme též v následující "Treasure", ostatně v umírněnější míře na celém albu. Rutten a spol. bezesporu sází na výraznější instrumentaci (jak ve smyslu aranžérském, tak co se zvukové dynamiky týče). Onen psychedelický opar, podporovaný repetitivní rytmikou a nezřídka minimalistickým kytarovým rukopisem ("All You Are"), nelze nepostřehnout ani na "The West Pole", jedná se již o typické instrumentální kontury moderní etapy kapely, nicméně progresivní vlivy (pučící v THE GATHERING bezesporu od samého počátku) vyvěrají očividně razantněji než dříve (v tomto aspektu spatřuji jistou příbuznost s alternativně-progresivním mezníkem "How to Measure a Planet?"). Hudební stránku THE GATHERING považuji za tak trochu kontroverzní, na první poslech může totiž působit poněkud konvenčnějším (až poprockovým) dojmem, ovšem teprve po několikerém poslechovém ponoru začíná vyvěrat na povrch ona pověstná zlatá žíla. V případě holandského kvintetu asi nejlépe pasuje konstatování "progrese ukrytá v minimalismu".
Nyní se podíváme na skupinu z jiné, a to pěvecké perspektivy. Na první i druhý poslech si nelze nevšimnout Siljeniny inspiraci v postupech, kterým dala život Anneke, včetně typického zabarvení vokálu. Osobně hlasovou i aranžérskou příbuznost s předchozí zpěvačkou považuji za největší devízu nahrávky. Ruku na srdce, dokázali byste si zpěv u THE GATHERING představit v úplně jiném světle (např. v mužském podání) nebo jeho absenci? Já nikoliv, proto kvituji nejen zachování ženského elementu v sestavě, tudíž správnou volbu pro Silje, ale též její charisma evokující bývalou frontmanku. Na druhou stranu nelze tvrdit, že tak důležitý post jakým je u THE GATHERING (ženský) zpěv, jenž dotváří (minimálně) polovinu emocionálního vyznění, lze tak snadno nahradit. Silje bychom minimálně ukřivdili, pokud bychom suše konstatovali, že se jedná o jakýsi plagiát Anneke. Žádný člen sestavy nezapře svůj jedinečný invenční přístup, každý zosobňuje individuální uměleckou vizi. Silje si v jistých intencích libuje v subtilnějších polohách, což působí příjemně v kontrastu s tentokrát výraznějším nástrojovým arzenálem. Při poslechu psychedelických kousků jako "No Bird Call" (zde bych upozornil, krom výtečně zaranžovaných smyčců, především na, byť na první poslech poněkud latentní, ale o to více extatickou sólovou kytaru protkávající prakticky celou druhou půli kompozice) nebo "Capital of Nowhere" přichází onen katarzní pocit nirvány. Snad jen kratší, konejšivým piánem formovaná balada "You Promised Me a Symphony" působí v kontextu alba poněkud nekonzistentně. Silje též dokáže promptně přeřadit i na živelnější emocionální vlnu. Vitální hitovky v první půli alba jako "Treasure" a "All You Are" budiž zářivým důkazem. Ostatně v letargii se nepohybuje ani závěr kolekce, neboť dvě poslední skladby "No One Spoke" a "Constant Run" též živelně vibrují a Siljenin hlas mocně podporuje vyznění refrénů.
CD "The West Pole" po všech stránkách příjemně překvapilo. THE GATHERING se představili zase v trochu jiném světle, ovšem v globálu usilovně pokračují ve své originální cestě k poznání neotřelé hudební fantazie. Otřepané klišé, že nahrávka vyžaduje více poslechů v případě "The West Pole" platí dvojnásob. Bylo by škoda, neobjevit silný potenciál a kouzlo tohoto alba, přestože na první poslech možná vyzní poněkud tradicionálně. Alba, které se nesnaží jít posluchači naproti, nýbrž přesně naopak, na druhou stranu však pedantsky nelpícího na přehnaném akademismu.
sestava: Silje Wergeland - zpěv, René Rutten - kytara, Marjolein Kooijman - baskytara, Hans Rutten - bicí, Frank Boeijen - klávesy, hosté: Anne van den Hoogen - zpěv v "Capital Of Nowhere", Marcela Bovio - zpěv v "Pale Traces"
produkce: René Rutten

studio: New Road Studios, Studio 2, Outhouse Studios, Loudl Studios
čas: 54:17
země původu: Nizozemí
styl: trip rock
odkaz: www.gathering.nl, www.myspace.com/gatheringofficial
tracklist:
1. When Trust Becomes Sound
2. Treasure
3. All You Are
4. The West Pole
5. No Bird Call
6. Capital of Nowhere
7. You Promised Me a Symphony
8. Pale Traces
9. No One Spoke
10. Constant Run

Book of BloodClive BarkerGhosts

25. července 2009 v 11:28 | Raul
Mrtví mají své dálnice.
Touto větou začíná film i krátká úvodní povídka z První knihy krve od známého autora Clive Barkera. Ta, společně s povídkou On Jerusalem Street z Šesté knihy krve, slouží jako předloha pro film Johna Harrisona, který má předchozí zkušenosti se žánrem v podobě Tales from the Darkside: The Movie a několika dílů stejnojmenného seriálu a Tales from the Crypt. Všechny fanoušky, kteří mají v oblibě porovnávat knižní předlohu se svým filmovým zpracováním hned ze začátku zklamu, protože tomu bych se pokud možno co nejvíce vyhnul. Jednak ony povídky slouží spíše jako úvod, respektive zaobalují ostatní příběhy, druhou zmíněnou povídku jsem ani nečetl ale hlavně film jako médium vyžaduje rozdílné přístupy a metody, než kniha.
Příběh vypráví o střetu světa mrtvých se světem živých. Jak už bylo řečeno (a ve filmu i povídce je to zmíněno až otravně mnohokrát), mrtví mají své dálnice a ty vedou na křižovatky. Přes tyto křižovatky mohou vstupovat do našeho světa. Jednou takovou křižovatkou je i dům, ve kterém se převážná část příběhu odehrává. Profesorka parapsychologie Mary Florescu se již dlouhá léta neúspěšně snaží najít důkaz o existenci čehokoli, za hranicí lidského chápání. Vše se však změní, když se objeví nový student, Simon McNeal. Simon má totiž dar, je médium. A s jeho pomocí chce doktorka konečně získat tolik kýžený důkaz.
Scénáře se ujal sám režisér John Harrison a k výpomoci mu byl neznámý Darin Silverman. A převedení povídky na film se zhostil zdařile. Scénář drží velmi umě pohromadě a vyhýbá se větším nelogičnostem. O postavách je řečeno přesně tolik, aby divák netápal ale zase se nezahltil zbytečnostmi a přitom jasně věděl, jaké jsou její motivy pro to, co dělá.
Co se týče zpracování filmu, tu už malinko pokulhává a na povrch se dostanou i první neduhy. Film má dobře zvládnutou atmosféru starého anglického strašidelného domu a po vizuální stránce je vše uděláno tak, aby nevypadal lacině. Je totiž zřejmé, že rozpočet nebyl z největších ale trikaři si s tím dokázali poradit. Režisér sice kočíruje vyprávění v mezích tak, že vše drží pohromadě, bohužel ale dílo trochu trpí na pomalejší spád dění. Příběh se odvíjí hezky v poklidu ke svému konci a nikam nespěchá. Což vlastně ani není zápor ale najde se dost lidí, kteří kvůli tomu film zavrhnou. Další věcí je, že film nemá žádnou přidanou hodnotu, invenci, ze strany režiséra.
Herci jsou vybraní do svých rolí vhodně. Hlavní postavu, studenta Simona McNeala, ztvárnil Jonas Armstrong, u nás známý z nedávno vysílaného seriálu Robin Hood stanice BBC. Ten je zároveň vypravěčem celého příběhu, kde jeho ženský protějšek hraje Sophie Ward, která se své role, lehce naivní ale cílevědomé profesorky, zhostila též přesvědčivě.
Pokud mám film shrnout, tak se jedná o dobře natočenou duchařinu, která ničím novým nepřekvapí a pokud vám nevadí pomalejší tempo vyprávění, rozhodně si přijdete na své. Pokud jste dlouho žádnou duchařinu neviděli, klidně po Knize krve sáhněte, večer si tím rozhodně nezkazíte.
Přidáno: July 10th 2009